Fotbal!

Tak jsem si zašel na fotbal. Místní kamánda (tj. tým) si říká Zenit (tj. nadhlavník) a je jedna z nejbohatších, nejúspěšnějších a nejslavnějších kamánd v Rusku. Podle mé první zkušenosti ale hraje fotbal dosti podobný Rychlé Rotě v osmé Hanspaulské lize. Hráči se v obraně příliš nepohybují, v útoku zoufale nakopávají míče do míst, kde není nikdo z jejich spoluhráčů, někteří z nich mají z tribuny viditelnou nadváhu (a to je co říct, protože místní stadion disponuje běžeckou dráhou, která efektivně oddaluje fanoušky od hráčů), jiní jsou zase tak hubení, že kdyby se k vám postavili bokem, pravděpodobně je nevidíte. Místní hvězda a jeden z nejznámějších ruských fotbalistů Andrej Aršavin hrál dokonce tak výbornou partii, že byl střídán v patnácté minutě. Nerozebíral jsem hru českého národního hokejového týmu (ačkoli jsem samozřejmě mohl) a nehodlám rozebírat ani hru petrohradského Zenitu (ačkoli bych taky samozřejmě mohl). Je možné, že je můj pohled zkreslený tím, že byl místnímu klubu soupeřem jeden z nejlepších týmů Evropy a finalista loňského ročníku Ligy mistrů Borussia Dortmund, Germánia (jak tu pokaždé, když hlásí jméno klubu, neopomenou zmínit), a že to bude v dalším zápase lepší. To se tu představí Tom Tomsk, jehož hráči to sem mají něco lehce přes 4 000 kilometrů (což je víc jak dvakrát tolik, než německý Dortmund), takže by mohli být lehce znaveni cestou. Když bych měl ale ještě přeci jen chvilinku zůstat u té předvedené hry: Těší mě, že jako přímý divák mohu zažít tolik historických okamžiků Ligy mistrů. Byl jsem u toho, když Slavia slavně prohrála 0:7 v Londýně s Arsenalem a stanovila tak (i když na pouhý den) rekordní výsledek Ligy mistrů a byl jsem teď u toho, když Zenit dostal dva góly během prvních pěti minut a zaznamenal tak nejhorší vstup do domácího utkání v dějinách Ligy mistrů. Jako fanoušek nepochybně nosím štěstí.

Jinak fanoušci: Ti z Dortmundu super, ti domácí... No, řekněme zakřiknutí. Kdo by nebyl. Navíc když máte třetinu stadionu, kde se schází nejvěrnější fans, zavřenou poté, co si parta uličníků nemohla ve Vídni najít jinou zábavu, než tu a tam zapálit světlici a mrsknout ji mezi vídeňské diváky nebo čas od času vytrhnout na stadionu Ernsta Happela sedačku a poslat ji na hlavy pod sebou sedících Tyroláků v kožených kalhotách a se štětkou za kloboukem. Na podobné kratochvíle, dříve k fotbalu neodmyslitelně patřící, je v poslední době UEFA docela háklivá...

Místní kamánda hraje na stadionu Petrovsky, dříve stadionu V. I. Lenina, po kterém se v Petrohradu jmenovalo kdeco, třeba i Petrohrad. Předtím hrála na stadionu S. M. Kirova, což byl leningradský komunista, který se proslavil tím, že umřel, v současnosti se na místě stadionu S. M. Kirova staví nový stadion (pravděpodobně V. V. Putina), který měl být hotový v roce 2008, pak v roce 2011 a není hotový doteď. Fanoušci Slavie nebo pražských dopravních staveb znají. Stadion Petrovsky je jeden z nejhezčích, které jsem kdy viděl, i když je pro fotbal, řekněme, nepříliš vhodný díky své malé kapacitě a atletické dráze kolem hřiště. Unikátní je především svou polohou na ostrově na řece Malá Něva, na který vede jen jediný most, po kterém se musí dostat jak fanoušci domácích, tak hostů (pro které je vytvořený na kraji mostu úzký tunýlek z pletiva). Sloupy v korintském stylu, které podpírají tribuny kolem dokola, se tak lesknou ve vodní hladině a když je hodně velká zima (která letos není), můžou se fanoušci doklouzat ze zápasu domů po řece. Ostrov Petrovsky neoplývá zrovna přehršlí místa, například zázemí pro VIP fanoušky je umístěno ve stanu, plovoucím na vodách, obklopujících stadion. Kdyby odrazil, může za dobrých povětrnostních podmínek odplout skoro až do Dortmundu, aniž by to lidé uvnitř vůbec poznali. Tématem sám o sobě je trávník. Několik dní před zápasem byl překryt speciální fólií a svítilo na něj několik solárií, aby si připadal, jakože je třeba v Itálii, ihned po úvodním hvizdu se na něm ale projevila, řekněme, jeho křehkost (to znamená, že při jakémkoli prudším pohybu odlétávaly fotbalistům od nohou drny o průměru minimálně střední pizzy a při jakémkoli přerušení trávili všichni přítomní na hřišti čas vracením kusů hrací plochy tam, kam zřejmě patří). Nic naplat, Petr veliký nezaložil tohle město proto, aby tu pěstoval perfektně střižené pažity...

I přesto, že hra vypadá tak, jak vypadá, je na fotbale v Petrohradu k nalezení několik pozitivních věcí. Například se počítá s tím, že je zima, na stadionu tak máte k dispozici zdarma horký čaj. Jeden ze sektorů je vyhrazen pouze pro petrohradské studenty, jelikož Petrohradská státní univerzita slaví letos 290 let od založení a více jak 1000 míst tak můžou (s padesátiprocentní slevou!) obsadit pouze univerzitní studenti a vyučující. Ti byli také během zápasu několikrát hlasitě zdraveni hlasatelem (v ruském i německém jazyce), bylo jim přáno dobrých studijních výsledků a vždy bylo mimo jiné zmíněno, že Petrohradská státní univerzita je univerzitou s největším fanklubem Zenitu na světě. Pochopitelně. To by měli mít největší fanklub Zenitu na MGU v Moskvě? Existují ale i věci, které cizinci pochopení hry komplikují. Například hlášení branek, které vám díky úskalím ruské gramatiky nesdělí, který tým gól vstřelil, ale do čí branky míč doputoval (což je obdobné jako u místních autobusových a trolejbusových linek, které nemají na čele napsáno kam jedou, ale odkud jedou, nevím proč, rozhodně ne kvůli gramatice). Nehledě na pro Čecha vskutku žertovnou formulaci „gól zabil“.

Návštěva fotbalového zápasu vám také umožní rozšířit váš slovník dalšími využitími již tak neuvěřitelně univerzálního ruského slova „davaj“. „Davaj“ nemá v češtině ekvivalent a v podstatě znamená úplně všechno a pojmem „davaj“ lze nahradit libovolné ruské slovo. Zůstaneme-li u fotbalu, za 2x 45 minut jsem stačil zaznamenat (hlavně díky neuvěřitelně hlučnému starci po mé pravici), že „davaj“ znamená „přihraj“, nebo taky „střílej“, občas „braň“ a občas taky „útoč“, většinou pak „dělej“, „běhej“, „přidej“ a „makej“, vyřčeno k trenérovi (který je ale Ital a pochybuji, že davaj rozumí) pak znamená „střídej“ nebo „nestřídej“, „řvi“, „neřvi“ nebo „co to děláš?“. „Davaj“, vyřčené na konci zápasu pak obvykle znamená „nu což, půjdeme domů“.

Tak tedy davajtě, pročitajtě muj blog.

Dobrou noc.