Fotbal!

Tak jsem si zašel na fotbal. Místní kamánda (tj. tým) si říká Zenit (tj. nadhlavník) a je jedna z nejbohatších, nejúspěšnějších a nejslavnějších kamánd v Rusku. Podle mé první zkušenosti ale hraje fotbal dosti podobný Rychlé Rotě v osmé Hanspaulské lize. Hráči se v obraně příliš nepohybují, v útoku zoufale nakopávají míče do míst, kde není nikdo z jejich spoluhráčů, někteří z nich mají z tribuny viditelnou nadváhu (a to je co říct, protože místní stadion disponuje běžeckou dráhou, která efektivně oddaluje fanoušky od hráčů), jiní jsou zase tak hubení, že kdyby se k vám postavili bokem, pravděpodobně je nevidíte. Místní hvězda a jeden z nejznámějších ruských fotbalistů Andrej Aršavin hrál dokonce tak výbornou partii, že byl střídán v patnácté minutě. Nerozebíral jsem hru českého národního hokejového týmu (ačkoli jsem samozřejmě mohl) a nehodlám rozebírat ani hru petrohradského Zenitu (ačkoli bych taky samozřejmě mohl). Je možné, že je můj pohled zkreslený tím, že byl místnímu klubu soupeřem jeden z nejlepších týmů Evropy a finalista loňského ročníku Ligy mistrů Borussia Dortmund, Germánia (jak tu pokaždé, když hlásí jméno klubu, neopomenou zmínit), a že to bude v dalším zápase lepší. To se tu představí Tom Tomsk, jehož hráči to sem mají něco lehce přes 4 000 kilometrů (což je víc jak dvakrát tolik, než německý Dortmund), takže by mohli být lehce znaveni cestou. Když bych měl ale ještě přeci jen chvilinku zůstat u té předvedené hry: Těší mě, že jako přímý divák mohu zažít tolik historických okamžiků Ligy mistrů. Byl jsem u toho, když Slavia slavně prohrála 0:7 v Londýně s Arsenalem a stanovila tak (i když na pouhý den) rekordní výsledek Ligy mistrů a byl jsem teď u toho, když Zenit dostal dva góly během prvních pěti minut a zaznamenal tak nejhorší vstup do domácího utkání v dějinách Ligy mistrů. Jako fanoušek nepochybně nosím štěstí.

Jinak fanoušci: Ti z Dortmundu super, ti domácí... No, řekněme zakřiknutí. Kdo by nebyl. Navíc když máte třetinu stadionu, kde se schází nejvěrnější fans, zavřenou poté, co si parta uličníků nemohla ve Vídni najít jinou zábavu, než tu a tam zapálit světlici a mrsknout ji mezi vídeňské diváky nebo čas od času vytrhnout na stadionu Ernsta Happela sedačku a poslat ji na hlavy pod sebou sedících Tyroláků v kožených kalhotách a se štětkou za kloboukem. Na podobné kratochvíle, dříve k fotbalu neodmyslitelně patřící, je v poslední době UEFA docela háklivá...

Místní kamánda hraje na stadionu Petrovsky, dříve stadionu V. I. Lenina, po kterém se v Petrohradu jmenovalo kdeco, třeba i Petrohrad. Předtím hrála na stadionu S. M. Kirova, což byl leningradský komunista, který se proslavil tím, že umřel, v současnosti se na místě stadionu S. M. Kirova staví nový stadion (pravděpodobně V. V. Putina), který měl být hotový v roce 2008, pak v roce 2011 a není hotový doteď. Fanoušci Slavie nebo pražských dopravních staveb znají. Stadion Petrovsky je jeden z nejhezčích, které jsem kdy viděl, i když je pro fotbal, řekněme, nepříliš vhodný díky své malé kapacitě a atletické dráze kolem hřiště. Unikátní je především svou polohou na ostrově na řece Malá Něva, na který vede jen jediný most, po kterém se musí dostat jak fanoušci domácích, tak hostů (pro které je vytvořený na kraji mostu úzký tunýlek z pletiva). Sloupy v korintském stylu, které podpírají tribuny kolem dokola, se tak lesknou ve vodní hladině a když je hodně velká zima (která letos není), můžou se fanoušci doklouzat ze zápasu domů po řece. Ostrov Petrovsky neoplývá zrovna přehršlí místa, například zázemí pro VIP fanoušky je umístěno ve stanu, plovoucím na vodách, obklopujících stadion. Kdyby odrazil, může za dobrých povětrnostních podmínek odplout skoro až do Dortmundu, aniž by to lidé uvnitř vůbec poznali. Tématem sám o sobě je trávník. Několik dní před zápasem byl překryt speciální fólií a svítilo na něj několik solárií, aby si připadal, jakože je třeba v Itálii, ihned po úvodním hvizdu se na něm ale projevila, řekněme, jeho křehkost (to znamená, že při jakémkoli prudším pohybu odlétávaly fotbalistům od nohou drny o průměru minimálně střední pizzy a při jakémkoli přerušení trávili všichni přítomní na hřišti čas vracením kusů hrací plochy tam, kam zřejmě patří). Nic naplat, Petr veliký nezaložil tohle město proto, aby tu pěstoval perfektně střižené pažity...

I přesto, že hra vypadá tak, jak vypadá, je na fotbale v Petrohradu k nalezení několik pozitivních věcí. Například se počítá s tím, že je zima, na stadionu tak máte k dispozici zdarma horký čaj. Jeden ze sektorů je vyhrazen pouze pro petrohradské studenty, jelikož Petrohradská státní univerzita slaví letos 290 let od založení a více jak 1000 míst tak můžou (s padesátiprocentní slevou!) obsadit pouze univerzitní studenti a vyučující. Ti byli také během zápasu několikrát hlasitě zdraveni hlasatelem (v ruském i německém jazyce), bylo jim přáno dobrých studijních výsledků a vždy bylo mimo jiné zmíněno, že Petrohradská státní univerzita je univerzitou s největším fanklubem Zenitu na světě. Pochopitelně. To by měli mít největší fanklub Zenitu na MGU v Moskvě? Existují ale i věci, které cizinci pochopení hry komplikují. Například hlášení branek, které vám díky úskalím ruské gramatiky nesdělí, který tým gól vstřelil, ale do čí branky míč doputoval (což je obdobné jako u místních autobusových a trolejbusových linek, které nemají na čele napsáno kam jedou, ale odkud jedou, nevím proč, rozhodně ne kvůli gramatice). Nehledě na pro Čecha vskutku žertovnou formulaci „gól zabil“.

Návštěva fotbalového zápasu vám také umožní rozšířit váš slovník dalšími využitími již tak neuvěřitelně univerzálního ruského slova „davaj“. „Davaj“ nemá v češtině ekvivalent a v podstatě znamená úplně všechno a pojmem „davaj“ lze nahradit libovolné ruské slovo. Zůstaneme-li u fotbalu, za 2x 45 minut jsem stačil zaznamenat (hlavně díky neuvěřitelně hlučnému starci po mé pravici), že „davaj“ znamená „přihraj“, nebo taky „střílej“, občas „braň“ a občas taky „útoč“, většinou pak „dělej“, „běhej“, „přidej“ a „makej“, vyřčeno k trenérovi (který je ale Ital a pochybuji, že davaj rozumí) pak znamená „střídej“ nebo „nestřídej“, „řvi“, „neřvi“ nebo „co to děláš?“. „Davaj“, vyřčené na konci zápasu pak obvykle znamená „nu což, půjdeme domů“.

Tak tedy davajtě, pročitajtě muj blog.

Dobrou noc.

Pivní kultura Petrohradu

Trvalo mi hodinu a půl najít stream zápasu Gambrinus ligy mezi Slavií a Olomoucí. Ve chvíli, kdy jsem ho našel, prohrávali jsme už 0:1, po chvíli jsem zjistil, že jsme stream hledal jen proto, abych viděl, jak prohráváme 0:4 po poločase. Pracně nalezený stream jsem opět vypnul a místo něj zapnul Simpsnovy v ruštině. Dabing je sice strašný, ale pořád lepší než fotbal.

V pátek ráno jsem po více jak dvou týdnech viděl slunce. Všechno bylo najednou hezčí, dokonce jsem si všiml, že panelák naproti našim oknům má okrovo-červenou barvu, namísto tradiční šedivé. Paprsky dlouho nevydržely a dům už je zase šedivý. Možná jsem vystihl nějaký magický okamžik, který nastává jednou za rok, přesně v daný den, v danou hodinu. Něco jako když se na Velikonoce otevírá skála na Blaníku a v ní je poklad. Nevím, jestli je v paneláku naproti poklad...

Včera jsme vyrazili s několika druhy (Kanaďanem, Američanem a několika Němci) sledovat do města semifinále OH mezi Kanadou a USA. Kanaďan fandil Kanadě, Američan Americe spíše povinnosti, protože ho hokej nezajímá, já chtěl prostě vidět hokej, Němci pivo. Američan měl průvodce od Lonely Planet, který mu doporučil extraordinérní bar, bohužel nějakých dvacet minut svižné chůze od nejbližší stanice metra. Když jsme milý bar našli (cestou jsme minuli několik jiných barů s velkými televizory a nápisy poutajícími na sportovní přenosy), zjistili jsme, že je sice pěkný a útulný, přesně tak, jak ho Lonely Planet popisuje, chybí mu ovšem jedna podstatná věc, a tou je televize. Na náš dotaz, jestli je nějaká šance, že bychom tam mohli sledovat hokej, odpověděl barman, že se zeptá (což je obecně rozšířená praxe, kdykoli se někoho na něco zeptáte, jde se zeptat někoho jiného) a odešel. Těžko říct kam a koho se zeptat, protože televize evidentně v celém baru nebyla ani jedna, možná, že by nám nějakou koupili, nebo nás nechali koukat u někoho na mobilu, každopádně se po chvilce vrátil s tím, že bohužel tedy ne. Tak jsme šli zase našich krásných dvacet minut zpět (bary, které jsme předtím míjely, byly mezitím už plné, inu, pátek večer). Nakonec jsme vstoupili nedaleko stanice metra do baru SPB, což je lišácky nejen zkratka pro Saint Petersburg, ale i pro Síť Pivních Barů. Inu, Síť Pivních Barů, mohla by mít dobré pivo, řeknete si. Uvnitř nás sice přivítal téměř neprostupný hustý bílý dým, vidina dobrého moku a blížícího se úvodního buly nás ale přiměla zůstat. První komplikace nastala se samotným hokejovým přenosem. Po našem dotazu (televize na stěně vysílala zrovna curlingový mač mezi Kanadou a Čínou), se vrchní samozřejmě došel zeptat, načež se vrátil s nepříjemnou zprávou, že hokej bude na kanálu Rossyia 2, který v provozovně nevedou. Mimochodem, podobnou zkušenost jsme měli už z jiné pobočky stejné pivní sítě, kdy se po naší prosbě ohledně hokejového utkání Čechů se Švédy došel vrchní zeptat, aby nám po návratu oznámil, že z toho nic nebude, protože stejně za půl hodiny zavírá, a z dalšího baru nedaleko kolejí, kde by nám sice na hokej rádi přepnuli, ovšem nenašli dálkové ovládání. Vrchní tedy přijal naši objednávku piva (na první pohled vypadal zhruba na patnáct let, průměrný věk osazenstva baru, jak obsluhy tak hostů, se pak zdál maximálně o rok dva vyšší) a nastala druhá komplikace – čekání. Jedná se zřejmě o typický ruský přístup v restauracích a barech: Když už host jednou přišel, pak už přeci neodejde a klidně si počká. I my jsme si tedy počkali na naše piva. Nejen, že se tu nehledí na to, jaké pivo dostáváte v jaké sklenici (a už vůbec ne na to, jestli dostanete pivo ve skle příslušného pivovaru), zvykem je rovněž nechat pivo po natočení dobré čtyři až pět minut pěkně odstát, zřejmě aby nebylo příliš studené a nezpůsobilo hostu třeba nepříjemný pocit na zubech nebo bolení v krku. Pivo tu tedy dostanete teplé a bez pěny a i když je poměrně dobré a za přijatelnou cenu (nějakých 60 korun, což je místní průměr), příliš si ho neužijete. Další problém večera nastal s jídlem: Bar měl sice hezké menu s obrázky, na kterých se vyjímaly obří burgery a chutné šašliky přes celý talíř, realita ovšem vypadala asi jako po zásahu zmenšujícími paprsky. Hamburger mého amerického kolegy měl průměr zhruba desetirublové mince, můj šašlik (přinesený mimochodem o dvacet minut později a o patnáct minut později než hranolky, které k němu patřily) sestával ze zhruba pěti masových jednohubek a asi tří koleček naložené cibule. I když se mezitím podařilo spustit hokejový zápas, ani ne tak zásluhou obsluhy baru, jako toho, že po skončení nervydrásajícího curlingu začal zápas na kanálu Rossyia 1, odcházeli jsme rozčarování a zklamáni úrovní pivní kultury Petrohradu. Nezmiňuji se ani o tom, že ve chvíli, kdy chtěli dva naši němečtí přátelé odejít dříve, vrchní-sčítač s ultramoderním tabletem v ruce suše oznámil, že zaplatit zvlášť nelze a že budeme muset buď zaplatit všichni hned, nebo si to dohodnout mezi sebou. Dopili jsme a šli jsme. Hokej byl stejně nuda, bavil jenom Kanaďana.

Zlaté české pivo v české hospodě u českého hokeje.

Nechoďte v Petrohradu do Sítě Pivních Barů.

Věřte Slavii, ono se to jednou musí obrátit k lepšímu.

Dobrou noc.

Hokej

Tavícím kotlíkem rozličných národností stává se během olympijského hokejového turnaje kdejaký kolejní pokoj. Lidé se u příležitosti hokejového zápasu v takových pokojích schází z různých pohnutek, někteří z příslušenství národu, který právě hraje, někteří z čirého enthusiasmu a zápalu pro (jakoukoli) hru, někteří z pouhého fanouškovství, někteří proto, protože tvrdí, že je to jistojistě poslední zápas daného národa na turnaji a tak by bylo škoda ho propásnout, někteří proto, aby se pobavili nemohoucností jiných týmů, když ten jejich už je v další fázi nebo naopak vypadl tak dávno, že už si to ani nepamatují, někteří proto, protože hokej nikdy neviděli a rádi by se o něm alespoň něco dozvěděli a zbytek prostě proto, že nemá co dělat. Každopádně výsledný mix rozličných pohledů na hokej a vše kolem něj je k nezaplacení. Útržky následujících rozhovorů byly sice posbírány na více místech a nebyly vyřčeny najednou, přesto jsou dostatečně vypovídající o přátelských vztazích, které takový hokej dokáže navodit.

Kanaďan k Čechovi: „Vole, hrajete strašně.“
Čech ke Kanaďanovi: „Drž hubu, podívej se, jak hrajete vy s Lotyšskem.“
Kanaďan k Čechovi: „Jestli nevyhrajeme, pravděpodobně budeme muset Lotyšsko obsadit.“
Holanďan s tureckými kořeny ke Kanaďanovi: „Vždyť ani nevíš, kde to je.“
Kanaďan k Holanďanovi s tureckými kořeny: „Vím, nejsem nějakej zasranej Amík.“
Čech ke Kanaďanovi: „Jak chcete něco obsadit? Vždyť jste napůl Francouzi.“
Kanaďan k Čechovi: „Vím, kde bydlíš!“ (žijí totiž v jednom bytě)

Čech 1: „Potřebuju vědět, kde je v Petrohradu českej konzulát.“
Slovák: „Prečo?“
Čech 1: „Protože jestli prohrajeme, tak tě zabiju a musím se pak někam schovat.“
Čech 2: „Je to tady kousek, koukal jsem se na google maps.“
Slovák: „Prečo?“
Čech 2: „Kdybych nenašel žádnou hospodu, kde budou dávat hokej, chtěl jsem mít jistotu, že najdu aspoň jedno místo, kde se na to někdo bude koukat...“
Slovák: „Naozaj?“
Čech 2: „No a pak jsem taky přemejšlel o tom, že tě zabiju, jestli vyhrajete...“

Holanďan s tureckými kořeny po první třetině zápasu: „To už je konec?“
Čech: „Ne.“
Holanďan: „Tak to už je poločas?“
Čech: „Ne, konec první části.“
Ázerbájdžánec: „Jak dlouho trvá poločas?“
Čech: „Proč?“
Ázerbájdžánec: „Jdu si pro slunečnicový semínka, tak abych něco nezmeškal.“

Čech: „Hrajete v Ázerbájdžánu taky hokej?“
Ázerbájdžánec: „Ne, my nemáme led.“
Čech: „Ale máte ropu...“
Ázerbájdžánec: „Ropa nezamrzá...“

Čti blog, posílíš mír!

Zajímavým jevem, u nás poměrně málo vídaným, v Petěrburgu (a nedělám si iluze, že ve zbytku Ruska ne) ovšem všudypřítomným, je množství rad a pokynů, občas hraničících, nebojím se říci, téměř až s peskováním. Tajemný hlas vám ve městě radí a nabádá vás téměř na každém rohu. V autobusech a trolejbusech jste tak každou třetí stanici od ženského sopránu pokáráni, abyste byli rozumní a přecházeli na přechodech jenom na zelenou (protože jak jsem z dosavadní zkušenosti zjistil, na zelenou je alespoň částečná šance, že auto před přechodem zastaví), na každé stanici jste pak upozorněni na to, že je ve voze umístěn nový elektronický systém, ke kterému musíte přiložit svou tramvajenku (podle opotřebovanosti svítících krabiček je systém nový už minimálně tři, čtyři roky, pokud tramvajenku nepřiložíte, stejně vám ji přijde konduktér zkontrolovat, pokud jedete načerno, hrozí vám při platbě na místě pokuta sto rublů – celých 57 korun). V metru jste pak nabádáni k ostražitosti hlubokým zvučným mužským hlasem nejen ve chvíli, kdy se zavírají dveře, ale rovněž jste na každé druhé stanici vybízeni k tomu, abyste byli „bditelní“ a neváhali napráskat strojvedoucímu, dozorci stanice nebo policistovi nejen o samotě stojící zavazadla, ale i podezřelé a neobvyklé chování vašich spolucestujících. V metru je vám rovněž velmi často připomínáno, abyste uvolnili místo těhotným ženám, starým lidem, invalidům a maminkám s dětmi (tatínkům ne), což zní humorně obzvláště v prázdných vlacích. Na každé konečné stanici jste pak přirozeně upamatování na to, abyste na sedačce nezapomněli své doklady, jako by si je snad byl někdy někdo na sedačku odkládal. Samostatnou složkou jsou pak motivační slogany ve fitness naproti našim kolejím. My z Chodova, kteří z posilovny známe jen legendární reklamu „Alpecin, nebo sbohem vlasy!“, upozorňující nás na to, že bychom si měli začít chránit svou čupřinu dříve, než bude pozdě, zjevně nejsme na něco podobného zvyklí. Nápis typu „Člověka nesoudí podle oděvu, ale podle jeho fyzické připravenosti – trénuj!“ nebo „Kuře je silné křídly, člověk je silný svaly – trénuj!“ pak dokáže vyvolat úsměv během nejednoho cvičení. Jediné, co postrádám, je zapojení určité politické a společenské uvědomělosti. Jak hezky by znělo kupříkladu „sedlehy za světové přátelství“, „tuž se na benchpressu, posílíš mír“ nebo „dřepy proti hladomoru“!

Komu ale prozměnu nechybí podobný typ politicko-světonázorového uvědomění je místní zelenina, vejce a zejména pak rýže. Zatímco mně, prostému chlapci z postkomunistické země bývalého socialistického bloku vycházejí místní zjevně stále ještě ideologicky spřízněné potraviny vstříc a vaří se vždy příkladně, že by za to zasloužily vyznamenání, mému kanadskému spolubydlícímu, který je na první pohled k nerozeznání od Američana (proto možná ta lehká světonázorová dezorientace místní potravy), se rýže pod rukama mění v kaši, vejce se nevaří nebo naopak vybuchují silou výstřelu z Aurory a zelenina se na pánvi připaluje a drží jak železná opona. Pokusil jsem se nadhodit, jestli to není prostě tím, že on neumí vařit, zatímco já trošku ano (čímž jsem přibližně zdesetinásobil úroveň mého skutečného kuchařského umu), proti čemuž se on ale ostře ohradil tím, že doma si svou kapitalistickou zeleninu a vejce na imperialisticko uvaří bez nejmenších problémů. Tak doufám, že ho postsovětské potraviny brzy vezmou na milost, částečně proto, že je mi ho při pohledu na jeho rýžovou kaši, kterou si nedopatřením navařil nejméně na týden dopředu, trochu líto, a částečně proto, že po sobě nemyje nádobí, takže kdo to má pak drhnout za něj, když ten hrnec potřebuje.

Když už jsme u těch rad: Pokusil jsem se na vás, čtenářích, alespoň vydělat, když už mě nikdo nepochválí za téměř pravidelné zpříjemnění večera, a zapojit se do programu Google AdSense, který by na můj blog přidal reklamy, na které byste vy se zaujetím klikali. Bohužel mi přišla zdvořilá odpověď, že Google nemá dostatek informací a reklamy na můj blok zařadit nemůže. Navrch přidal pár rad a tipů, vybírám nejužitečnější z nich:
Umístit na blog dostatečné množství textu.
Neumisťovat na blog prázdné stránky.
Blog by měl obsahovat celé věty a odstavce, nikoli pouze slova nebo nadpisy.
Schváleny nebudou stránky jejichž většinu tvoří pouze obrázky, videa nebo animace ve formátu Flash.
Zpřehlednit blog tak, aby v něm jeho čtenáři snadno našli, co hledají.
Až prý provedu všechny navržené úpravy, mohu se znovu přihlásit.

Takže se od zítřka můžete těšit na přehlednější blog, na kterém najdete celé věty, sem tam i odstavec, dostatek textu, méně animací ve formátu Flash a hlavně méně otravných prázdných stránek!

Čtěte blog, utužíte družbu!

Národní sport

Ani fotbal, ani hokej, ani ruský hokej, ani zápas, ani box, ani klasické lyžování, ani biatlon (který je mimochodem podle statistik nejsledovanějším sportem v Rusku), ani krasobruslení ani nic jiného. Ruským národním sportem číslo jedna je z mých dosavadních pozorování překážení. Všichni všem překáží tak dokonale, že to prostě nemůžou dělat nevědomky. Rusové si překáží v metru, v autobuse, v obchodech, na úřadech a nebo jen tak na ulici, dokážou si mistrně překážet i když stojí, i když sedí, i když se pohybují. Když si Rus vybírá zboží v obchodě, nechává vozík zásadně stát uprostřed uličky, pokud to pak šířka uličky dovoluje, staví vozík napříč. Když jede Rus na eskalátoru a má zavazadlo, pokládá ho vedle sebe, aby zabral celou šířku pohyblivého schodiště. Nemá-li zavazadlo, zaujímá široce rozkročen místo uprostřed, aby do něj všichni, kteří procházejí kolem, museli vrazit. Když si Rus sedne v metru, roztáhne obvykle kolena co nejdál od sebe, aby tak zamezil komukoli sednout si v jeho těsné blízkosti. Poslední zmíněný nešvar je alespoň částečně vymýcen přítomností nových souprav metra české provenience (vida, jak nenápadně zkulturňujeme Rusko). Zatímco staré vozy z Mytiščinského závodu, všem obyvatelům východního bloku tak dobře známé, mají jednolité koženkové sedačky, na kterých nemůžete přesně rozlišit, co je vaše místo a co už je místo někoho jiného, dávaje tak téměř neomezený prostor pro roztahování, nové vozy mají plastové sedačky s polstrovanými sedáky přesně na šířku jedné zádě a snadno tak poznáte, že se někdo roztahuje a můžete mu říct, ať se neroztahuje, třeba "neroztahuj se". Otázkou je, jestli to pomůže a jestli není obliba v roztahování se Rusům prostě vrozená. Národní záliba v překážení má ale přeci jen jednu výhodu – nikomu nevadí, když mu zrovna někde překážíte. Takže vesele překážejte a jezděte českými kulturnějšími metry.

A to ani nemluvím o nastupování a vystupování z metra, při kterém rozhodně neplatí přednost vystupujících pasažérů a všichni se zásadně cpou najednou. Tyhle móresy ale Rusové okoukali od Francouzů (asi když se sem cpal Napoleon), kteří něco takového praktikují v ještě mnohem masovějším měřítku...

Jako v pytli

Nejhorší ze všeho nejsou trpaslíci, ale tma. Tma je v Petrohradu všudypřítomná a tma je taky to první, čeho si po příjezdu do Petrohradu všimnete, asi i proto, že když je tma, nemůžete si pořádně všimnout ničeho jiného. Při ranním nebo večerním pohledu z okna se zdá tma ještě tmoucnější tím, že na řadě ulic, pokud to nejsou vyloženě ulice hlavní, není pouliční osvětlení. Petrohraďané vypadají na tmu zvyklí a pohybují se v ní jako mrštné kočky, našinci ale přeci jen poněkud komplikuje život. Třeba včasné vstávání se tu jeví poněkud složitým úkonem, nejen díky tomu, že časový posun dělá své (i když jsou to jenom tři hodiny), takže chodíte spát nejdřív ve dvě a když chcete vstát v devět, je to jako by doma bylo šest, ale taky proto, že v těch devět je ještě pořád tma jako v pytli. A když náhodou chcete vstát až v půl desáté, tak je pořad tma jako v pytli. Takže radši vstáváte až v půl jedenácté (pokud od jedenácti nemáte školu), kdy už se aspoň trochu rozední. I přes „rozednění“ ale zůstává pořád tma, a to i přesto, že je oficiálně světlo. Petěrburské světlo je mdlé, nevýrazné, nedostatečné a nehezké, prostě vůbec není jako světlo u nás doma. Světlo má být pro to, aby v něm bylo něco vidět, a ne pro to, aby si jen tak naoko hrálo na světlo, a přitom bylo ve skutečnosti spíše příšeřím. V petrohradském světle se nedá fotografovat („a proč jako chodíte po městě jenom v noci?“) a v petrohradském světle se nedá hrát fotbal ani v poledne, pokud nechcete ztratit třeba balon nebo spoluhráče. Dny ubíhají děsivě rychle, protože než si uvědomíte, že se vlastně nikdy nerozední, a konečně vstanete a nasnídáte se, je skoro čas oběda, ale přeci nebudete hned po snídaní obědvat, takže čekáte, až budete mít hlad, a když dostanete hlad a naobědváte se, tak už je pozdní odpoledne (samozřejmě se už viditelně stmívá), zajdete na nákup, abyste měli co večeřet, navečeříte se a je úplně večer. Uvnitř v budovách je taky tma. V našem bytě v kuchyni je sice lustr se třemi svítidly, funguje ovšem jen jedno a když se pokusíte namontovat žárovku do druhého či třetího, začne se z nich podezřele kouřit. Přímo v našem pokoji jsou na lustru svítidla hned čtyři a fungují celá dvě z nich, tma je tu ale stejně. A to ani nemluvím o tom, že sluníčko jsem naposledy zahlédl před deseti dny a podle předpovědi není šance, že bych ho alespoň v budoucích dvou týdnech viděl. Pak se nedivte, že Rusové pijí. Navíc, když je tu lahev vodky za 140 rublů, což je méně, než kolik ve většině hospod stojí půllitr piva...

Kdyby byl car Petr co k čemu, tak si své hlavní město postaví někde u Černého moře. Pravda, Severní válka by kvůli tomu poněkud postrádala smysl a přes úžiny a kolem Gibraltaru by to měl k severoněmeckým a holandským přístavům taky daleko, ale aspoň by měl svoje město někde, kde je světlo a teplo. Vždyť se podívejte na Soči, jak si tam v plavkách a žabkách užívají zimní olympiádu...

Rusko vrací úder

Tak si myslím, že jsem to zakřikl. V předešlém příspěvku jsem si pochvaloval nedostatek ruské byrokracie, následně jsem to nezaťukal na dřevo (toho tu ani moc není) a ani na beton, na kámen nebo na louži, kterých tu je dostatek, což se mi ve finále zjevně vymstilo. Konečně jsem si na univerzitě vyzvedl studentský průkaz, který byl sice hotový už v pondělí, od té doby ale ve výdejní kanceláři i přes velkou ceduli, že se pracuje každý den, nikdo nebyl. Se studentskou průkazkou je už snadné jako facka zařídit si tramvajenku, nebo jak tu říkají, projezdnoj biljet, který vás opravňuje k neomezenému užívání si petěrburského Metropoliténa, autobusů, trolejbusů i tramvají, které tu mají, už za pouhých 700 rublů měsíčně (což je asi tak cena, kterou utratíte za čtyři dny, když v autobusech platíte konduktorům a v metru házíte do turniketů kovové žetonky, které jsou k nerozeznání od desetirublové mince, takže při každém nechtěném pokusu o vhození deseti rublů do turniketu rozezníte libozvučný pekelně hlasitý alarm a přilákáte pozornost omonce, příslušícího ke stanici). Se studentskou kartou jsem se tedy, vybaven podrobnou radou od univerzitního průvodce pro výměnné studenty, vypravil do kanceláře dopravního podniku. Kancelář dopravního podniku se nachází na stanici metra Primorskaja, což je prima, protože to je konečná stanice u našich kolejí, takže se člověk nemusí trmácet nikam daleko, je snadno k nalezení na hlavní ulici a označená svítící cedulí. Po vystátí fronty u okénka a sdělení prosby o studentskou tramvajenku vám ale paní v okénku beze slova ukáže na malou cedulku v dolním rohu, na které se píše, že studentské tramvajenky se na daném místě již nevydávají a že musíte do jiné kanceláře, čtyři stanice metra směrem do centra (což v Petrohradu mimochodem neznamená totéž, co v Praze, stanice jsou proklatě daleko od sebe – ty nejdál od sebe téměř pět minut jízdy – a jsou navíc ták hluboko, že než dojedete na nástupiště, byl byste v Praze už ze Skalky na Míráku). Nu, nevadí, pravil jsem, a jelikož stále zbývaly téměř dvě hodiny do konce raboty kanceláře, vydal jsem se na stanici Ploščaď Alexandra Něvskovo. Na stanici Ploščaď Alexandra Něvskovo není vůbec jednoduché se zorientovat, jelikož se sestává ze dvou stanic, které se obě jmenují Ploščaď Alexandra Něvskovo, každá na jiné lince, a obě Ploščadi Alexandra Něvskovo vypadají úplně stejně, takže mě z první Ploščadi Alexandra Něvskovo poslali na Druhou Ploščaď Alexandra Něvskovo, kde na mě nejdřív divně koukali, aby mě následně poslali za roh. Zajímavé je, že kancelář na Ploščadi Alexandra Něvskovo, kde se prodávají studentské tramvajenky, není vůbec nijak označena, na rozdíl od té, kde se studentské tramvajenky neprodávají a která je označena zřetelně a zdaleka viditelně. Studenta, bažícího po tramvajence vítá pouze malá cedulka „služební vchod“, a kdybych neviděl vycházet šťastné majitele novotou vonících projezdných biljetů, pravděpodobně kancelář hledám dodnes. Po vystátí další nezbytné fronty, ke které se ale nemusíte vůbec dostat, jelikož v předsíňce visí cedule, aby se vstupovalo jednotlivě, a když po pěti minutách čekání nesměle nahlédnete, čeká vás jen pohled na další frontu, se dostanete k paní, která na vás se směsicí opovržení (Ha, student! Představte si ježibabu z Mrazíka) pohlédne a zeptá se vás, co tam stojíte a co chcete. Takto milé paní sdělíte informaci, že byste rád tramvajenku a ona vám beze slova vrazí do ruky papírek. Zeptáte se jí, co s tím papírkem máte dělat, načež se její pohled stane ještě dvakrát tak opovrhujícím a bude vám úsečně sděleno, že informace přeci visí na chodbě. Na chodbě se dozvíte, že s papírkem musíte do nejbližší pobočky Sberbank, takže už stačí jenom zastavit náhodného kolemjdoucího, zeptat se na nejbližší Sberbank (která je naštěstí úplně všude) a vše je vyřízeno. Nebo ne? V nejbližší Sberbank vás samozřejmě čeká fronta (všechny jsou téměř prázdné, tahle jediná evidentně ne, pokud byste náhodou chtěli do jiné pobočky, tak věřte, že to nejde, neboť jak později zjistíte, adresa pobočky, na které musíte zaplatit, je na papírku od milé paní). Ve Sberbance vystojíte frontu na okénko, ve kterém vám dají další papírek, se kterým musíte k platebnímu automatu. Platební automat mluví jenom rusky a není vám schopen dát jedinou instrukci, takže před ním jen nečinně stojíte, louskáte azbuku a cítíte žhnoucí pohledy Rusů, čekajících na platební automat za vámi. Po chvilce přeci jen s pomocí hodné paní, které vysvětlíte svou situaci a postěžujete si, že je to pro vás těžké (na což se vám dostane odpovědi, jestli si myslíte, že pro ni to těžké není) podaří prolouskat se všemi kroky (samozřejmě musíte zadat jméno, adresu, všemožná čísla kontraktu, která mezi čísly na papírcích nemůžete najít, do toho vám děsně dlouho trvá naťukat to všechno na ruské klávesnici, která nemá písmenka tam, kde je má mít, a do toho se fronta Rusů za vámi prodlužuje, takže to za chvíli vypadá, jako když za Gorbačova dostali v krámě vodku) a zaplatit částku 260 rublů (250 za kartu a 10 rublíků poplatek Sberbance, že je tak hodná a nechá vás to zaplatit). Protože u sebe nemáte menší bankovku, podarujete automat pětitisícirublovkou, načež vám mile sdělí, že nemá nazpátek a zeptá se, jestli opravdu chcete provést transakci. Jste vyčerpán, transakci proto provedete a necháte si vytisknout poukaz na vrácení, se kterým musíte k okénku. Nu, vezmete si další lísteček a čekáte (trošku se samozřejmě potíte, protože je dobrým zvykem vyhřívat interiéry budov na teploty kolem třiceti stupňů) než na vás přijde řada. Až na vás přijde řada, jdete k okénku, odevzdáte svůj pas, víza, počkáte, než se to všechno opíše, okopíruje (v tiskárně došel papír, takže se ještě čeká na doplnění), pětkrát se podepíšete, dostanete peníze a je to. S radostí a potvrzením o platbě pak běžíte zpět do kanceláře pro vaši kartu. 18:50, dělá se do sedmi, stihli jste to akorát!

Kancelář je prázdná, paní se na vás podívá a s údivem oznámí, že přeci pracuje do sedmi. Namítnete, že je za deset sedm, paní se poprvé za den usměje a praví

Zakryto.

Prijdíte závtra.

Dobrou noc.

Krtek v záhonu

Pomalu ale jistě jsem začal nabývat pocitu, jako by Petrohrad snad ani nebyl v Rusku. A to výjimečně nemluvím o počasí, které od mého příjezdu zdárně vyvrací smysl rčení „zima jako v Rusku“, neboť zima jako v Rusku jsou podle mínění Petrohradu tři stupně nad nulou, občasné sněžení měnící se okamžitě po vstupu na ruskou půdu v hnědočernou břečku, pokrývající celé město, a vítr, o kterém nevíte, jestli je teplý nebo studený a kvůli kterému nevíte, jestli si máte nebo nemáte vzít šálu a máte nebo nemáte vzít čepici, takže nakonec chodíte s čepicí a šálou v ruce, nandavajíc a sundavajíc střídavě obojí. Co mě udivuje, je prozatím naprostý nedostatek pověstné ruské byrokracie, před kterou varovaly chytré rady cestovních příruček, rodičů, prarodičů a učitelky ruštiny. Pravda, na koleji jsem se hned po příchodu musel dvaadvacetkrát podepsat, ale to jen proto, že se vyžadoval můj autogram ke každé položce, kterou jsem nafasoval (polštář, peřina, povlečení na polštář, na peřinu, prostěradlo, ručník, tlustou deku, která je k ničemu, protože je v pokoji i při otevřeném oknu možná třicet stupňů, plus jeden podpis na to, že je to všechno úhledně zabaleno v igelitu), dále na průchodku na kolej, na formulář o převzetí průchodky na kolej, na kopii formuláře o převzetí průchodky na kolej, který jsem dostal, abych věděl, že mám průchodku na kolej, na formulář o tom, že nebudu více ničit již zničené společné vybavení koleje, samozřejmě na kopii formuláře, abych věděl, že jsem ho podepsal, a na spoustu dalších formulářů, samozřejmě všechny ve dvou provedeních. Papírování je vůbec úžasným příkladem toho, jak dokáží Rusové z malé věci udělat velkou. Například pro přihlášení se do kurzu ruštiny na Fakultě mezinárodních studií se potřebujete zaregistrovat na Filologické fakultě. K registraci na Filologické fakultě potřebujete ale napsat vstupní test. K tomu, abyste mohli napsat vstupní test, potřebujete papír, na kterém není napsané nic jiného, než vaše jméno a vaše fakulta, který vám ale nedají jinde, než na sekretariátu univerzity, který se nachází v jiné budově v jiné části města, než ve které se nachází Fakulta mezinárodních studií a Filologická fakulta. Máte-li tento papír, musíte zpátky na Filologickou fakultu, kde napíšete test. Výsledky testu vám oznámí na nástěnce, ovšem už na Fakultě mezinárodních vztahů, abyste následně mohli (po telefonickém hovoru s vaším učitelem který vám sdělí podrobnosti) navštěvovat kurzy rusého jazyka, které se konají ovšem už znovu na Filologické fakultě. Výsledkem je, že se krásně projedete trolejbusem číslo 11, který spojuje všechny tři budovy, konduktér i řidič si vás už budou pamatovat a zdáli vás budou zdravit širokým úsměvem a utratíte neskutečné množství peněz za jízdenky, protože tramvajenku vám zřídí jen se studentskou kartou, která je už sice tři dny hotová, za tu dobu ale v kanceláří, kde ji vydávají, i přes pracovní hodiny od jedenácti do šesti nikdo nebyl. Stěžoval jsem si na nedostatek pověstné ruské byrokracie? Těším se na další podobné zážitky, kdy se prokáže úžasná schopnost Rusů dělat i z těch nejméně důležitých věcí věci enormně důležité.

Takže kdybych byl Halina Pawlowská, moje rada pro dnešní den by zněla:

Máte krtka v záhonu?

Předejte to OMONu!

Dobrou noc.

Kolej není hotel a Pitěr není Soči

Kolej v Petrohradu je, řekl bych, docela fajn. Docela fajn aspoň v ruském měřítku, což jsem si mohl v posledních dnech snadno ověřit srovnáním se stovkami fotek, tweetů a všelijakých dalších příspěvků ze Soči. Je jasné, že kolej není hotel, což je vlastně ale možná fajn, když si vezmu, že kdyby to byl hotel, pravděpodobně by buď neměl recepci, nebo by neměl podlahu, nebo by neměl wifi (kterou kolej má, protože můj švédský spolubydlící koupil modem už minulý semestr), nebo by nám na hlavu padaly ty tyče, na kterých jsou závěsy. Záchod má náš byt taky jen jeden, asi i proto, že by se do záchodové komůrky dva nevešly, koupelnu má starou, ale teplá voda teče, kuchyň má dobrou, ale trouba nefunguje (prý v ní někdo před rokem nechal pizzu, která vzplála a téměř vypálila byt, po čemž byly všechny trouby preventivně vypnuty, funkční zůstaly jen v několika náhodně vybraných bytech a šušká se, že v jednom z nich v našem křídle byla dokonce spatřena mikrovlnka, ale nevím, co je na tom pravdy). Kuchyň má ještě jednu vymoženost, a tou je evakuační lano, schované v krabičce nad oknem. Podle instrukcí by se měl nebožák, který zůstane v kuchyni uvězněn vinou požáru (třeba od některé ze stále záhadně funkčních trub) nebo nějaké jiné katastrofy upoutat na lanko z krabičky, druhý konec přivázat ke kovovému očku nad oknem (které se mimochodem při pouhém dotyku povážlivě viklá) a po panelové stěně seskákat na ulici. Aby to někdo udělal v sedmém patře, potřeboval by zřejmě dost fyzické zdatnosti, nemluvě o odvaze svěřit svůj život podobnému udělátku. Další drobnou nevýhodou je, že se v krabičce evidentně nachází lano pro jednu osobu, i když v bytě nás je celkem sedm. Rychlejší a odvážnější zjevně vyhrává.

Evakuace pro případ požáru, sedmé patro, fyzická zdatnost a odvaha podmínkou :) #thisisrussia pic.twitter.com/RCF6dShri9
— Vojtech Raiman (@vojtarai) February 6, 2014

Jinak servis je na nejvyšší úrovni, možná i proto, že na koleji bydlí jenom zahraniční studenti a Rus nemá šanci se sem přes dvojitou kontrolu průkazky dostat. V úterý ráno jsem snídal a než jsem od misky křupek přešel k chlebu s marmeládou, byla kuchyň perfektně vypulírována usměvavou paní uklízečkou, včetně vytření podlahy, vycídění sporáku, vynesení odpadků a umytí všudemožně se válejícího nádobí. Inu, inastránců si musí vážit, to je pravda. Zároveň nad námi všemi ale neustále visí Damoklův meč v podobě ceny za porušení pravidel žití na koleji. Pravidla sama o sobě nejsou až tak zajímavá, nepít, nekouřit, nepřenášet nábytek (je přišroubovaný k podlaze), nepřenášet televize (jsou tak velké a těžké, že by je stejně ani dva statní hoši nikam nepřenesli, navíc by stejně nenašli nikoho, kdo by je chtěl přenést, protože se bojíte, že kdybyste je zapli, vykoukne z nich na vás Brežněv, v případě těch novějších Gorbačov. Naše televize tak zaujala čestné místo v koutě za dveřmi, prostě tam, kde nejmíň překáží. A ano, přenesli jsme ji tam...). Trest, který nám teď hrozí je jediný. Deportace. Porušení pravidel se tu řeší tím nejruštějším způsobem, a to přesídlením nepohodlného přenašeče do kolejí v Petěrgofu, dvacet kilometrů od města, kde si každý to přenášení zřejmě rozmyslí. Stalin by měl z náčelníka koleje radost.

Did you break the rules of living in the dormitory? Deportation! Sooo Russian! pic.twitter.com/wRPo8hHZRD
— Vojtech Raiman (@vojtarai) February 7, 2014

P.S. Ten byt mi stejně přišel tak nějak málo... Málo ruský... Tak jsem si dal za úkol ho zruštit. Začal jsem od lednice a magnetka, na kterou jsem narazil ve stánku na Něvském prospektu nemohla chybět. Naše zásoby mléka, párků, kečupu a mražených pelmení teď stráží ti nejvyšší a střídají se, podle toho, z jaké strany se na ně koukáte! Putin, Medveděv, Putin, Medveděv... Prostě bomba!

 

Včera, dnes a zítra

Tak jsem přijel do země, kde včera již znamená zítra. Nebo zítra již znamená včera, následkem čehož nevíte, co je přesně za den, ale když se podíváte kolem sebe, jste si téměř jisti, že je rok 1985. Dlouho jsem přemýšlel, proč se petrohradské letiště jmenuje Pulkovo. Pravda, měl jsem svou teorii, ale chtěl jsem se nechat překvapit. Teorie se potvrdila. Letiště Pulkovo se jmenuje Pulkovo opravdu proto, že vypadá asi tak jako pulka normálního letiště. Vystoupíte z letadla, zamíříte do jednopatrové budovy, sejdete po schodech, vystojíte frontu na razítko od úředníka, jehož přepážka je tak vysoko, že si musíte stoupnout na špičky, abyste vůbec viděli, jestli tam nějaký úředník je (alespoň máte-li 175 cm nebo méně, tak, jako já) a pak už jen projdete dveřmi a jste venku. Žádné cavyky, žádné vyhřívané prostory pro dlouhé vítání, přiletěl jste do Ruska, tak jděte, co tu ještě budete okounět, za vámi čekají další, taky přijeli a taky se nemůžou dočkat, až je pošleme ven. Hned po příletu vás už z letištní plochy upoutá obří svítící nápis "Leningrad - Město-hrdina", který je pak v Petrohradu k vidění na mnoha místech (asi nejznámější hrdina je na Náměstí povstání-Plošadi vostanyia na konci Něvského prospektu) a který město dostalo za odměnu (ne ten nápis, ten titul) po devítisetdenním obléhání za druhé světové války. Asi aby to těm dvěma milionům obětí nebylo líto. Venku byla zima. Ne tedy taková zima, jakou by člověk v zimním Petrohradu očekával, ale přeci jen větší zima, než jaká by byla v Praze, kdyby tam byla zima, která tam není. Abych to rozvedl, ona ta zima letos zatím tak nějak není ani v Petrohradu. Na zemi sice v den mého příjezdu leželo trošku sněhu, aby se neřeklo (pořád ale víc, než v dějišti zimní olympiády), ale závěje nebo dvacetistupňové mrazy aby člověk pohledal. Skoro si říkám, jestli nebylo zbytečné kupovat si boty, které by vydržely snad i cestu na jižní pól (nebo na ten severní, kdyby byl zrovna zamrzlý), když místní chodí v botaskách a válenky už pravděpodobně uklidili do nejzazších koutů svých skříní, hned vedle zarámovaných fotografií cara Mikuláše, Lenina, Stalina, Chruščeva, Brežněva, toho od KGB a toho po něm a Gorbačova a Jelcina, kdyby náhodou ještě byly potřeba...