Zápisky z Minsku

Minsk má víc než dva miliony obyvatel. Příjemné zelené město, ani vám nepřijde, že jste přijeli do diktatury, připadáte si jako v Praze. Bělorusové dokázali dovést k dokonalosti pražské nářečí a tak v Minsku jdete po vulici, míjíte obchod, kde se prodává vobuv a tak podobně. Jako od Pražáka.

Vybrat si z bankomatu milion je super pocit až do té doby, než zjistíte, jak neuvěřitelně otravné je hledat v přeplněné peněžence stotisícové částky na každý oběd, dvacet pět tisíc za točené pivo nebo tři tisíce sedm set za žeton na metro. Jak tak dostáváte v obchodech „sdáču“ v bankovkách o hodnotě 100 a 50 běloruských rublů (necelých dvacet a necelých deset haléřů, tudíž peníze, kterými se nedá zaplatit ani tady), do peněženky se vám to nevejde a plní se vám všechny kapsy, což činí hledání jakékoli bankovky o normální hodnotě (tj. nad deset tisíc rublů) velmi obtížným. Nehledě na to, že mají všechny podobnou barvu ve škále zhruba od světle hnědé přes světle hnědozelenou po světle hnědočervenou. Kdyby někomu z vás chyběly bankovky v Monopolech, něco vám přivezu. Bude to stoprocentně levnější, než kupovat balíček hracích peněz.

Centrum starého Minsku má dvě ulice na délku a možná tři na šířku. Hned vedle něj stojí krásně hranatý mramorovo-prosklený palác republiky zhruba o dvojnásobné rozloze. Takže asi něco tak jako Varšava. Centrum je upravené, čisté a stojí v něm krásně opravené historické domy. Asi čtyři.

Většina turistických prospektů láká v Minsku jako na jednu z největších atrakcí na stadion Dinama. „Krásná budova ze třicátých let, dějiště fotbalových utkání olympiády 1980, domov běloruského reprezentačního družstva, kandidát na pořadatelství finále Evropské ligy 2018.“ Když ale fotbalový fanoušek na slavný stadion přijde, zjistí, že na něm Dinamo ani běloruská reprezentace v probíhající sezoně už zřejmě nehráli. Hřiště plné pampelišek, půlka tribuny zbouraná, zbytek bez sedaček, všudypřítomný plevel. Asi jako kdyby Brno lákalo turisty na stadion Za Lužánkami…

Snídaně v našem hotelu není na švédských stolech, nýbrž se každému hostu nosí zvlášť. Každý strávník dostane postupně na malých talířcích vše, co by mohlo ležet na švédském stole, s tím rozdílem, že na švédském stole by si vzal jen to, co chce, a takhle mu přinesou všechno, ať to chce, nebo nechce. Je to výhodné po všech stránkách – trvá to déle, způsobuje více zmatků a vyžaduje více zaměstnaných číšníků a více nezaměstnaných dozorců, kteří číšníkům ukazují, co a kam nosit.

V dresu jakéhokoli národního týmu jste pro Bělorusy velkou atrakcí. Polovina Minsku se s vámi chce fotit, minimálně polovina z toho nemá tušení, číže dres to máte na sobě. Fotí se s vámi dokonce i ochranka na stadionu, která se slovy „počkej, s Čechem ještě nemám“ podává mobil kolegovi od vedlejšího kontrolního rámu a pět minut do zápasu nechává fronty nervózních fanoušků před svými rámy čekat. Někteří z Bělorusů si s vámi po fotografování chtějí dres po vzoru závěru významných fotbalových klání dokonce vyměnit. Za můj červený trikot se lvem a orlicemi už jsem tak mohl dostat výměnou jednu sovětskou vlajku, podepsaný dres Dinama Minsk („Smatri, zděs treňér Sykora,“ vychvaloval svou nabídku zhruba padesátiletý Minsčan.) a koženou bundu, jejíž kvalitu jsem v šeru nemohl posoudit. Nevyměnil jsem…

Mistrovství světa na mýtince

Notář mi vyprávěl, že dědeček byl vyhlášený samotář. Lidem se vyhýbal a nikoho kolem sebe nesnesl. Ale odjakživa toužil stát se hostinským. Nejdřív si otevřel hospodu u silnice na Písek. Ale chodili mu tam lidi. Pak si najal hostinec na náměstí v Opočně, zas mu tam chodili. A tak si postavil tohleto.

Bělorusko bylo vyhlášený samotář. Ostatním zemím se vyhýbalo, nikoho kolem sebe nesneslo. Ale odjakživa toužilo pořádat mistrovství světa. A proto všichni Bělorusové s nadšením přivítali Mistrovství světa v hokeji v roce 2014. Ale chodili jim tam lidi…

Květnový Minsk je na první pohled nádherné město, o to nádhernější, když přijedete z promrzlého Petrohradu. Stromy vás zdraví svými zelenými lístky, tulipány na vás v lehkém větru mávají žlutými a červenými květy, Lukašenko se směje, až se mu knír třese, minské hlavní nádraží je čerstvě natřené několika vrstvami barvy a mezi dlaždicemi je vytrhaný plevel. Ulice jsou tak čisté, že by se z nich dalo jíst, vozy metra vám hlásí vtipně znějící názvy stanic ve vtipně znějící angličtině a bankomaty vám s otevřenou náručí nabízí nejmenší částku na výběr půl milionu. Idyla ale končí, jakmile přijde na hotel, restauraci, hokejovou arénu nebo jakékoli jiné místo, na kterém se potenciálně může srotit více lidí, kteří něco chtějí. Celou dobu nic a najednou zájezd…

Mistrovství světa vnáší mezi běloruský lid paniku a chaos, srovnatelný s blížícím se náletem nebo tím, když šlápnete do mraveniště. Frontu na žetony na metro rozhodně neurychluje neustálé přepočítávání bankovek (jeden žeton za 3 700 rublů, což je asi sedm korun) a zoufalá snaha běloruských prodavaček žetonů vysvětlit dalšímu cizinci, že nemají nazpět na dvousettisícovku, kterou jim vydal bankomat. Po příchodu do hotelu, který má jedenáct poschodí a zhruba stovku pokojů zjistíte, že i přes jedenáct poschodí a stovku pokojů má jen jednu maličkou recepci a i když jste přijeli brzy a jsou před vámi tři lidé, ve frontě stojíte sedmdesát minut. Když totiž dojde řada na člověka před vámi (poté, co se člověk před ním dvacet minut snažil vysvětlit, že si pokoj rezervoval po telefonu a rezervační email tedy ukázat nemůže), odejde paní recepční bez jediného slova ven na cigaretku. Když pak přijde řada na vás a jediné, co chcete, je sprcha a postel, čtvrt hodiny se řeší, proč nemáte běloruskou migrační kartu (ve vlaku z Ruska není žádná kontrola, do Minsku dojedete, aniž by se na vás běloruský policista byť jen podíval, navíc Rusko a Bělorusko mají společné migrační karty, takže v použití té ruské není žádný problém) a dalších deset minut, jak je možné, že když jste dva na jednom pokoji, máte pasy dvou různých zemí. Nakonec jste opravdu rád, že jste přijel brzo a že jste stál jen těch sedmdesát minut, protože se za vámi mezitím vytvořila fronta minimálně na tři hodiny.

Bilboardy po celém Minsku na vás křičí, jak je Bělorusko rádo, že vás tu má, jak vás tu vítá a že si máte užít běloruské pohostinnosti. Což o to, Bělorusové se na šampionát připravili zřejmě dosti důsledně, před arénou je množství atrakcí a několik velkých pivních stanů s desítkami členů personálu, kterým ale zřejmě už nikdo neřekl, že k nim přijedou tisíce fanoušků. A taky jim zřejmě nikdo neukázal, jak se točí pivo. Fronty se tak s blížícím se zápasem zvětšují, barové pulty se plní kelímky plnými pěny, nálada některých žíznivých fanoušků klesá úměrně s pročekanou dobou. Zmatené Bělorusky a zmatení Bělorusové mají zřejmě zakázáno přijímat rady od cizinců a tak navzdory mírnějším („Děvuška, éta náda lít po straně.“) i ostřejším („To si do piči nikdy neviděla pivo? Nakloň to!“) radám tvrdošíjně točí přímo a plní půllitry další pěnou. Každá pípa má navíc svého přísné vypadajícího kontrolora, který kontroluje správnou míru, a tak i když by si žíznivý fanoušek spokojeně vzal svůj podmírák, nesmí a musí si počkat, až pěna opadne a dolije se správná míra. Jak řekli mému spolužákovi Tomášovi na seznamovacím kurzu, když odmítl převzít zpola prázdný půllitr „Á, tak pán si počká!“ A tak se čeká. Když přišla na řadu přede mnou stojící korpulentní slovenská fanynka a hlubokým hlasem sdělila minimálně o polovinu méně vážící Bělorusce, že chce dvacet piv, dívenka málem padla do mdlob a raději k pípě zavolala odvedle svého kolegu. Ten měl naštěstí povolení točit pivo, protože i personál má své přesně rozdělené úkoly, někdo točí, někdo bere peníze a někdo vydává jídlo, a když náhodou odejde člověk, který točí (většinou si jde s mobilem u ucha někam zavolat), zbylý personál, který má na starosti ohřívání párků nebo výdej balíčků s čipsy, stojí a zoufale vysvětluje křičícím fanouškům, že pivo točit nemůže, protože k tomu nemá povolení.

Nápisy v Minsku nás vítají a jsou rády, že jsme přijeli. Jak nám ale řekl večer po zápase náš nový běloruský kamarád, který tvrdil, že umí česky, odmítal mluvit rusky a nikdo mu moc nerozuměl, většině minsčanů je mistrovství světa ukradené. Akorát je štve, že na místě oblíbeného parku v centru města postavili nový hotel, který stejně do mistrovství nestačili dodělat…

Všechny tváře Moskvy

Psaním blogu, o kterém si někteří lidé myslí, že je vtipný, si na sebe autor onoho blogu plete bič, jelikož si oni lidé, kteří si myslí, že je blog vtipný, myslí, že bude vtipný i nadále, i když se nic vtipného zrovna neděje. Autor takového blogu je pak nucen si mnohé věci přikrášlovat, dělat vtipné záležitosti ze záležitostí, které vtipné nejsou, nebo si vtipy zfleku vymýšlet. Výhodou psaní blogu v Rusku je ovšem to, že cokoli autor napíše, jakkoli hloupě, nevěrohodně, překrouceně nebo nesmyslně to zní, mu jeho čtenáři věří. Protože v téhle zemi se to stát mohlo…

Den první: Málo česneku

Z Petrohradu do Moskvy je to jen sedm hodin vlakem pro normální lidi a čtyři hodinky vlakem pro boháče. A jelikož jsme normální lidi, jeli jsme vlakem pro normální lidi přes noc. Ve vlaku pro normální lidi přes noc se většinou spí, neusídlí-li se nedaleko od vás vorvaň, který v poloze na zádech vydává při každém vydechnutí zvuk tak silný, že se cestující na posteli nad ním na okamžik ocitá ve stavu beztíže. Pokusy obrátit vorvaně do jiné polohy, nejlépe na bok, znemožňuje jak omezený manipulační prostor v uličce vlaku pro normální lidi, tak objem samotného kytovce. Pro úspěch akce by zřejmě museli být na některé zastávce cesty, v Pskově nebo Velikém Novgorodu, k vlaku přivoláni požárníci, a ty se nám obtěžovat nechtělo. Ve vlaku jsme se navíc i přes všechny rušivé elementy poměrně slušně zabydleli, členka výpravy Markéta M. zázračně objevila kdesi u záchodků skrytou zásuvku, natáhla pětimetrovou prodlužovačku, kterou vždy nosí v kabelce, a spokojeně nabíjela svůj telefon, členka výpravy Veronika V. byla ráda, že našla změkčovadlo (jak po chvilce lovení ve svém paměťovém slovníku nazvala matraci), a členka výpravy Hana Š. vytáhla krátce po kontrole jízdenek řízek, který měla připravený ke druhé večeři a o kterém celou cestu na nádraží smutně vyprávěla, že do něj dala málo česneku. Tak málo česneku, že se na ni otáčel celý vagón, přebilo to odér z padesátky bot, třem cestujícím vyléčilo rýmu a jedno dítě přiotrávilo tak, že ho jeho zoufalá matka musela křísit.

Den druhý: Zavřeno

Z Petrohradu do Moskvy je to jen sedm hodin vlakem pro normální lidi, přesto si ale člověk může připadat, jako kdyby projel půlku světa. Večer odjíždí a při nastupování do vlaku se na jeho kufr či batoh snáší sněhové vločky, ráno přijede a v tropickém žáru spěšně odhazuje všechny přebytečné svršky. Poznámka: Přijedete-li do Moskvy v pět hodin ráno a máte spoustu plánů, zpomalte. V pět hodin ráno se v Moskvě nikam nedostanete, jelikož metro jezdí až od šesti, a první hodinu svého pobytu tak strávíte se zbytkem osazenstva vašeho vlaku v podchodu před zavřenými dveřmi. Dalších deset minut strávíte cestou k samotné stanici, dalších dvacet ve frontě na lístky, dalších pět zkoumáním podivných turniketů (které se neotevírají, když jim ukážete kartu, ale naopak zavírají, když jim kartu neukážete, a to dost surovým způsobem, takže Moskvy neznalému cizinci buď zlomí nohu, nebo minimálně udělají modřinu), dalších pět k perónu a dalších pět zkoumáním, co kam jede, protože koleje sice vedou na obou stranách nástupiště, jako v každém normálním městě, může se ale klidně stát, že z každé z nich jede jiná linka a opačný směr každé z linek je někde úplně jinde. Když si pak po strastiplném hledání konečně sednete do metra a dostanete se do hostelu, otevře vám mírně překvapený majitel ve slipech, který lehce po šesté ráno zřejmě ještě spal, odložit si kufry vám ale dovolí a vás napadne, že když je tak brzo ráno, půjdete se podívat na Rudé náměstí, které bude hezké, když tam nikdo nebude. Rudé náměstí je ale zavřené, protože se uklízí po oslavách svátku práce, hlídkující policista vám sdělí, že se otevře za dvě hodiny, a tak hledáte otevřenou kavárnu na ranní kávu, jenže všechny kavárny jsou zavřené, takže bloumáte po Moskvě a za dvě hodiny se vrátíte k Rudému náměstí, které je pořád zavřené, takže jdete zase jinam a pomalu si začínáte myslet, že je Moskva zavřené město, a to ještě nevíte, že Lenin, kterého jste chtěli vidět ze všeho nejvíc, je zavřený. Aspoň že je to teplo a vy odpoledne proležíte na lavičkách nebo v houpacích sítích parku Gorkovo (ve kterém bylo opravdu gorko), necháte na sebe svítit sluníčko a večer si mažete spálený obličej za čtení statusů vašich přátel a známých z Petrohradu, kteří píší něco o mrazu, sněhu a vypnutém topení na kolejích…

Den třetí: To jsme v nějaké prdeli

Z Petrohradu do Moskvy je to jen sedm hodin vlakem pro normální lidi, což není moc, ale mě Moskva přesto ohromila. Možná na to má vliv jiná zeměpisná šířka, díky které to ve městě vypadá na začátku května, jakože je jaro, a ne jako v Petrohradu, kde to na začátku května vypadá, jakože jaro ještě dlouho nebude, nebo jakože už bylo, ale nikdo si toho nevšiml, protože přišlo po setmění, kolem druhé ráno ho vystřídalo léto a s rozedněním přišel podzim. I když má všudypřítomná zeleň a kvítí i svou stinnou stránku – díky nim jsem viděl polovinu Moskvy skrze kapesník, střídavě otírající slzy a nudli – dělá město na první pohled mnohem příjemnějším, než hnědošedočerný Petrohrad a některé jeho části dokonce vypadají pod korunami stromů a věžemi kostelíků jako poklidné zákoutí českého maloměsta. Podobný dojem, mluvíme-li o maloměstě, udělala Moskva zřejmě i na členku výpravy Hanu Š. Ta, když třetí den výletu do více než jedenáctimilionového města dojedla řízky s málem česneku, vzhlédla nedaleko Moskevské Státní Univerzity k místním výškovým budovám, svraštila obočí a vážným hlasem pravila: „To jsme v nějaké prdeli, ne?“ Pravda, bylo to dále od středu města, nebylo to přímo v centru někde u Rudé návsi, kapličky Vasila Blaženého, zvoničky Krista Spasitele nebo u místní jednoty GUM, ale přesto… Jižní Morava má zřejmě jiná měřítka a Hana Š. pochází evidentně z jedné z mnoha jihomoravských megalopolí, které se v trojúhelníku mezi Brnem, Břeclaví a Uherským Hradištěm nachází…

Den čtvrtý: Věděli jste, že má Slovensko kosmonauta?

Z Petrohradu do Moskvy je to jen sedm hodin vlakem pro normální lidi, přesto obě města nabízí zcela odlišné atrakce. A když je Lenin, kterého jste chtěli strašně vidět, zavřený, protože je kolem něj postavené lešení a na lešení je obrázek a na obrázku spousta barev a přání všeho dobrého ke dni vítězství, nezbývá vám, než hledat alternativní program. Kreml zvládnete za půlden (včetně vystání fronty na lístky, které vám zpříjemní přelet několika desítek stíhaček a vrtulníků, které vypadají, jako by mířily na Ukrajinu, ve skutečnosti ale spíš létají jen tak pro srandu, když už ne na frontu na Ukrajině, tak na frontu do Kremlu), zbytek Moskvy je sice hezký, ale nic, co by vám utkvělo v paměti, tak se vydáte dále od centra ve snaze najít sochu dělníka a kolchoznice, která sice sama o sobě není žádný div, ale nějak zabít čas musíte. A když cestou narazíte na muzeum kosmonautiky, o kterém jste neměli ani tušení, že tam je (stejně jako pár hodin předtím o soše dělníka a kolchoznice, o které jste se dozvěděli z pohledu v krámku se suvenýry), jeho návštěva může být jen plusem. Vedle podobizny hrdiny sovětského svazu a našeho současného zdejšího velvyslance soudruha Remka tam uvidíte třeba Sputnik z roku 1957, vycpané psy-kosmonauty Strelku a Belku z roku 1960, kteří se jako první vrátili, skafandry z všemožných let a slovenského kosmonauta z roku 1999, o kterém čtyři z pěti členů naší výpravy (všichni Češi) neměli předtím ani tušení. Jo a mimochodem, o opalování si nechte jen zdát. Je strašná zima a večer k tomu prší, takže než najdete správný vchod na správné nádraží (na jednom místě jsou tři nádraží, každé s několika vchody k různým vlakům) jste promoklý na kost, že neuschnete ani za devět hodin, které jede do Petrohradu vlak pro normální lidi, který je k tomu ještě pomalý…