Drímdžob

Jak praví klasik: Nejdřív čísla, potom zábava. Dnešní příspěvek tedy načnu několika zdánlivě nudnými údaji, které nás ale důvtipně a nenásilně přenesou k samotné pointě. Míra nezaměstnanosti v Rusku tvořila v lednu dvatisícečtrnáctého roku nějakých 5,6 procenta. Což je, podíváme-li se na postsovětské republiky, pěkně málo, kam se Rusko hrabe na takový Tádžikistán s jeho šedesátiprocentní nezaměstnaností nebo na Turkmenistán s celými sedmdesáti procenty. 5,6 procenta je pěkně málo i ve srovnání se spoustou zemí Evropské unie – téměř sedmadvacet procent ve Španělsku, pětadvacet v Řecku, devatenáct v Chorvatsku, sedmnáct na Kypru. Všimli jste si mimochodem přímé úměry mezi množstvím slunce a tepla na straně jedné a nezaměstnaností na straně druhé? Může to být ovlivněno samozřejmě tím, že se v horku nechce nikomu pracovat, zatímco v severské zimě se pracovat musí, aby se neumřelo, ten pravý a nefalšovaný důvod je ale někde jinde a Petrohrad je toho dokonalým příkladem. Petrohrad je totiž králem zaměstnanosti v Rusku a se svými oficiálními 1,1 procenty obyvatel bez práce téměř nadpřirozeným úkazem. Se svými téměř pěti miliony obyvatel (je mimochodem nejseverněji položeným městem s více jak milionem obyvatel, aneb každé město si může najít svou „nej“ statistiku) tak výrazně vyvažuje poněkud odlišné regiony Ruské federace, takové Ingušsko s téměř polovinou nezaměstnaných, Čečensko s osmadvaceti procenty a nebo Tuvskou republiku (račte si najít na Wikipedii, jistě stojí za návštěvu už jen proto, že v hlavním městě Kyzylu se nachází obelisk, vyznačující střed Asie) s patnácti procenty. V čem ale spočívá kouzlo Petrohradské zaměstnanosti?

Při zběžném pohledu na město člověk nabude pocitu, že v Petrohradu zkrátka nelze být nezaměstnaný. Město produkuje neuvěřitelné množství pracovních míst na více či méně obskurních pozicích (o některých se zmíním níže) a zůstat bez práce tak zjevně vyžaduje pořádnou dávku kumštu a zřejmě se to neobejde ani bez kontaktů a nějakého toho úplatku. Začneme-li od těch méně exotických způsobů zaměstnanosti, tak například odpadky se tu vyvážejí denně (pod našimi okny pravidelně před osmou hodinou ráno, za což jsem hlučným petrohradským popelářským vozům vděčen a zároveň jsem nucen vyseknout poklonu obyvatelům okolních domů, kteří jsou schopni za pouhý den naplnit desítku kontejnerů a ještě množství odpadků nechat v přilehlém prostoru, za což by na mistrovství světa v produkci odpadu jistě aspirovali na umístění na bedně) a kromě vyvážení odpadu se tu s velkou vervou zametá. Zametá se všechno, co zametat jde, a zametá se to pořád. Zametají se chodníky, silnice, mosty i náměstí, zametají se i prašné cesty, které jsou po zametení o něco méně prašné, aby následně okamžitě zprašněly, alespoň do doby, než je zase někdo zamete. Zametači jsou sice různě uniformovaní, evidentně ale patří k nějaké městské zametací instituci, protože si nedovedu představit, že by někdo chodil celý den ohnutý (bez rozdílu totiž disponují košťaty bez násad, tudíž zametají v uctivém předklonu) dobrovolně. Další z možností zaměstnání je chodící tlampač. Nejenže se město hemží rozdavači reklamních letáků, to není nic zajímavého, takové rozdavače je snadné najít i v Praze, i když ve výrazně menším počtu, ale výrazné zastoupení tu mají i lidé, nesoucí pod paží, na zádech, na krku, nebo prostě kdokoli přenosný (nebo podle velikosti některých z nich evidentně nepřenosný) reproduktor, ze kterého se line buď nahraný, nebo chodícím tlampačem přímo vyslovovaný text, nejčastěji lákající do nejbližší suši restaurace nebo nabízející okamžitou půjčku do dvaceti tisíc rublů. Fintou na zaměstnanost (a zřejmě také devizou bohatších firem) je sem tam chodící tlampač, jehož text ovšem předříkává nedaleko stojící nebo sedící nebo se jinak povalující jiný zaměstnanec. Hned máme dvě osoby zaměstnané činností, kterou jsou v jižních zemích schopni lehkomyslně svěřit pouhé ceduli. Obrovské množství pracovních míst dále produkuje petrohradské metro. Podle mého skromného odhadu (nepotvrzeného žádnými oficiálními údaji, nýbrž pouhým pozorováním) zaměstnává každá ze stanic metra minimálně dvacítku pracovníků na různých pozicích, do čehož ovšem nepočítám příslušníky policie, kteří na každé stanici dozorují vše, od vstupu, přes turnikety až po novinové stánky na nástupišti. Zaměstnáním snů je bezpochyby dozorčí eskalátoru. Taková dozorčí (práci totiž vykonávají výhradně ženy, zřejmě díky své větší svědomitosti) musí splňovat několik podmínek. Být otrávená, být korpulentní, ale ne moc, aby se vešla do těsné kukaně na dolním konci pohyblivého schodiště, zvládnout sedět několik hodin na místě bez knížky, časopisu, televize, počítače nebo mobilního telefonu, dokázat ovládat zelený a červený knoflík, obsluhující eskalátory a umět vyslovit větu „neběhejte po eskalátoru“, a to i preventivně, v případě, že po eskalátoru nikdo neběží (metro je mimochodem po většinu času tak narvané, že byť jen pohnout se na eskalátoru vyžaduje nadlidské úsilí). Taková vhodná kandidátka pak už jen vyfasuje uniformu (modrou s červeným kloboučkem, přesně takovým, jaký nosil Červenáček v Rychlých šípech) a může se s vervou pustit do sobě svěřeného úkolu. A kdo by nepracoval rád na místě, nad kterým bdí veliký francouzský umělec, hrdý ruský občan, osobní přítel poloviny postsovětských diktátorů a Obelix Gerard Depardieu (ve skutečnosti propagující pojištění při cestě do země, ze které kvůli daním sám utekl).

Kdo je přeci jen nějakým nedopatřením nezaměstnaný a zaměstnávat se chce, živí se pometerním prodejem (ekvivalentně k podomnímu prodeji). Přímo ve vagonech metra můžete koupit vše představitelné i nepředstavitelné, potřebné i naprosto nepotřebné. Samotní pometerní prodejci přitom využívají extrémní vzdálenosti jednotlivých stanic (často kolem čtyř až pěti minut jízdy) k efektní prezentaci nabízeného výrobku. Uzříte-li tak na některé ze zastávek přistupovat muže (tuto práci prozměnu vykonávají výhradně muži) s nezvykle velkou taškou, můžete ho buď nahlásit jako teroristu, jak vám poradí hlášení, nebo se těšit na pojízdný teleshoping Horst Fuchs hadr. Mladík nabízející křiklavě barevné slizké lepící potvory tak s neuvěřitelnou obratností hází hračky po vagonu, aby se přilepily na dveře, okna, nebo na v cestě stojícího cestujícího, seriózní muž v obleku nabízí voděodolné zapalovače a aby vlastnosti svého výrobku prokázal, vytáhne z tašky akvárium, do kterého je ponoří a následně po vyjmutí zapálí, poněkud zanedbaně vyhlížející pán vám pak hlasitě vychválí struhadlo a škrabku v jednom, aby následně ze sportovní brašny vytáhl mrkev a ostrouhal ji, bramboru a nakrájel ji, zelí a nakrouhal ho a okurku, ze které vykrojí ozdobná kolečka. Posledním vysněným zaměstnáním, spojeným s dopravním podnikem města Petrohradu, je konduktor neboli průvodčí v autobusech a trolejbusech. Osoba, která vám v každém voze po nástupu připomene, abyste přiložili kartu ke čtečce (to samé vám mimochodem sdělí i hlášení na každé stanici), následně vám ji s černou krabičkou s miniaturním displejem stejně ještě jednou zkontroluje, v narvaných autobusech v dopravní špičce se neustále prodírá mezi cestujícími, kontroluje karty a vybírá 25 rublů od karty nemajících a hlasitě se hádá s pasažéry, kteří se snaží zaplatiti bankovkou vyšší hodnoty, dožadujíc se drobných nazpátek. Zajímavá situace může nastat ve chvíli, kdy je konduktorem osoba, jejíž hmotnost přesahuje 150 kilogramů a jejíž rozměry neodpovídají rozměrům uličky mezi sedadly. I takovou (resp. Takového) jsem již viděl a jak se v přeplněném autobuse prodírá mezi cestujícími je mi záhadou.

Možná jsem na některá vysněná povolání zapomněl, pokud ano, někdy příště doplním. Ale každopádně, nemáte-li zaměstnání, Petrohrad se svými netušenými možnostmi je vaše volba!

Dobrou noc.