Když v roce 1991 naplno vypukl válečný konflikt v Jugoslávii, zakázala UEFA – vcelku logicky – konání zápasů evropských pohárů na jejím území. O necelý rok později byly z evropských pohárů všechny jugoslávské týmy dokonce vyloučeny, což nejvíce dopadlo na jeden z tehdy nejlepších klubů Evropy, Crvenou Zvezdou Bělehrad. Drtivou většinu Srbů (ale i Chorvatů, neboť jejich týmy byly postiženy také) to obrátilo proti tehdejšímu vedení UEFA, ve kterém byli zastoupeni převážně Němci. Reminiscence druhé světové války nebo nedávné německé podpory odtržení Slovinska a Chorvatska byla nasnadě. Když kvůli zákazu neodcestovala reprezentace Jugoslávie na evropský šampionát 1992, který si v kvalifikaci vybojovala, a nemohla startovat ani o dva roky později na mistrovství světa, byl výsledkem jen zničený sen jedné z nejnadějnějších generací fotbalové historie.
V souvislosti s ruským postupem na Ukrajině by se v současnosti zřejmě mluvilo o něčem podobném, kdyby ovšem Rusko příští světový šampionát samo nepořádalo (vyloučit Rusko z příštího Eura ještě nikoho nenapadlo). A tak se v rámci balíku sankcí ze strany Evropské unie začalo uvažovat o odebrání pořadatelství nebo vyloučení ruských klubů z Ligy mistrů. Otázkou ovšem zůstává, na koho, a zda vůbec, by podobné sankce dopadly.
V Jugoslávii zasáhl podobný krok především kluby a fanoušky a přispěl k jejich radikalizaci. Nikoli však radikalizaci proti vlastní vládě, ale radikalizaci protizápadní. Národy bývalé Jugoslávie – především Srbové a Chorvati – fotbalem žijí, ať už se jedná o fotbal klubový nebo reprezentační. Rusové ne. Průměrná návštěva na ligovém zápase sice v minulé sezoně byla přes deset tisíc fanoušků (v Petrohradu a Grozném dokonce přesahovala osmnáct tisíc a přes onu desetitisícovou hranici se pak dostalo jedenáct z celkových šestnácti týmů), když ale hraje národní tým, stadiony jsou poloprázdné. Sborná v Rusku není populární. Dlouhodobě nehraje hezký fotbal a nenabízí ani možnost podívat se na hráče, startující v zahraničních klubech. Vždyť Rusko bylo jedinou zemí na mistrovství v Brazílii, jehož reprezentace byla složena výhradně z hráčů startujících v domácí soutěži.
Ruský fotbal obecně funguje úplně jinak, než fotbal ve zbytku Evropy. Především se nehraje pro lidi a ani se to nesnaží předstírat. Fanoušek na stadionu není pro ruský klub důležitý a i v televizní sledovanosti fotbal výrazně zaostává třeba za nejpopulárnějším biatlonem.
Také příjmy z Ligy mistrů jsou v poměrech většiny ruských klubů plivnutím do moře. Stejně jako se fotbal v Rusku nehraje pro fanoušky, nehraje se ani pro sponzory a partnery. V zemi, kde je značná část klubů podporována polostátními firmami (Gazprom, Rosněft, Lukoil) nebo místními samosprávami, případně za nimi stojí nějaký oligarcha, peníze z Ligy mistrů nepotřebují. Nepotřebují ani ukázat a nabídnout své hráče. Dlouhodobě nejúspěšnější ruský klub v Evropě – Zenit Petrohrad – vlastní hráče prakticky nevychovává a díky penězům Gazpromu si může dovolit každého fotbalistu, který je na zamrzlé Něvě ochoten kopat.
Rusko koneckonců nepotřebuje ani světový šampionát. Jediné, co by na něm mohlo získat (a co na něm chce získat), je mezinárodní prestiž a pocit sebeuspokojení, že podobnou akci dokáže uspořádat. To už si dokázalo v Soči. Peníze na šampionátu Rusové nevydělají. Jižní Afrika utratila za své mistrovství šest miliard dolarů, Brazílie za to své přes jedenáct miliard, předpokládaný ruský rozpočet činí dvacet miliard dolarů. Už teď je nejvyšší v historii, a například olympiáda v Soči, jejíž plánovaný rozpočet byl mimochodem nižší než rozpočet mundialu, se oproti původním předpokladům prodražila téměř pětinásobně.
Že by tak odebrání pořadatelství způsobilo Rusku finanční ztrátu, je velmi nepravděpodobné. Zprávy, popisující všeobecně pozitivní vliv šampionátů na hostitelskou zemi jsou obvykle vytvářeny „na objednávku“ místní vlády, která má přirozený zájem na tom, aby vyzněly co nejlépe. Většina příprav na mistrovství v Rusku navíc není hotová, nebo, jak je místním zvykem, ještě ani nezačala. Seberte Rusům šampionát a vláda ušetří. Stavební firmy a místní politici a úředníci všech hodností si jistě najdou jiné příležitosti, kde nabídnout své neocenitelné služby. Nepřijdou sice nutné investice do infrastruktury, na druhou stranu nebude Rusko muset řešit, co s nesmyslně obřími stadiony v takovém Kaliningradu nebo Saransku.
Evropská unie by navíc k podobným krokům musela přemluvit mezinárodní fotbalové asociace. FIFA se o něčem podobném odmítá bavit, pro EU by tak mohla být partnerem spíše UEFA. Jenomže do její Ligy mistrů masivně investuje právě Gazprom (stejně jako do Schalke 04, Chelsea nebo Crvene Zvezdy) a je tak velmi nepravděpodobné, že by se UEFA postavila na stranu sankcí. Gazprom by se navíc měl na období 2015-2018 stát také jedním z hlavních partnerů FIFA.
Odmítat sankce na sportovním, konkrétně pak fotbalovém poli s morálním odůvodněním, že politika do sportu nepatří, je naivní, protože tomu tak už dávno není. Je ale logické odmítat podobné sankce s tím, že Rusku nijak neuškodí. Rusko světový šampionát ve fotbale nepotřebuje, stejně jako jeho kluby nepotřebují Ligu mistrů. A pokud by snad na sebe „trest“ měl vzít podobu toho, že některé státy budou mistrovství světa 2018 bojkotovat, vrátili bychom se o nějakých čtyřiatřicet, respektive osmatřicet let dozadu. A už tehdy to příliš pozitivního nepřineslo.
Článek vyšel 12. 9. 2014 v Lidových novinách.
