Tak si myslím, že
jsem to zakřikl. V předešlém příspěvku jsem si pochvaloval
nedostatek ruské byrokracie, následně jsem to nezaťukal na dřevo
(toho tu ani moc není) a ani na beton, na kámen nebo na louži,
kterých tu je dostatek, což se mi ve finále zjevně vymstilo.
Konečně jsem si na univerzitě vyzvedl studentský průkaz, který
byl sice hotový už v pondělí, od té doby ale ve výdejní
kanceláři i přes velkou ceduli, že se pracuje každý den, nikdo
nebyl. Se studentskou průkazkou je už snadné jako facka zařídit
si tramvajenku, nebo jak tu říkají, projezdnoj biljet, který vás
opravňuje k neomezenému užívání si petěrburského
Metropoliténa, autobusů, trolejbusů i tramvají, které tu mají,
už za pouhých 700 rublů měsíčně (což je asi tak cena, kterou
utratíte za čtyři dny, když v autobusech platíte konduktorům a
v metru házíte do turniketů kovové žetonky, které jsou k
nerozeznání od desetirublové mince, takže při každém nechtěném
pokusu o vhození deseti rublů do turniketu rozezníte libozvučný
pekelně hlasitý alarm a přilákáte pozornost omonce, příslušícího
ke stanici). Se studentskou kartou jsem se tedy, vybaven podrobnou
radou od univerzitního průvodce pro výměnné studenty, vypravil
do kanceláře dopravního podniku. Kancelář dopravního podniku se
nachází na stanici metra Primorskaja, což je prima, protože to je
konečná stanice u našich kolejí, takže se člověk nemusí
trmácet nikam daleko, je snadno k nalezení na hlavní ulici a
označená svítící cedulí. Po vystátí fronty u okénka a
sdělení prosby o studentskou tramvajenku vám ale paní v okénku
beze slova ukáže na malou cedulku v dolním rohu, na které se
píše, že studentské tramvajenky se na daném místě již
nevydávají a že musíte do jiné kanceláře, čtyři stanice
metra směrem do centra (což v Petrohradu mimochodem neznamená
totéž, co v Praze, stanice jsou proklatě daleko od sebe – ty
nejdál od sebe téměř pět minut jízdy – a jsou navíc ták
hluboko, že než dojedete na nástupiště, byl byste v Praze už ze
Skalky na Míráku). Nu, nevadí, pravil jsem, a jelikož stále
zbývaly téměř dvě hodiny do konce raboty kanceláře, vydal jsem
se na stanici Ploščaď Alexandra Něvskovo. Na stanici Ploščaď
Alexandra Něvskovo není vůbec jednoduché se zorientovat, jelikož
se sestává ze dvou stanic, které se obě jmenují Ploščaď
Alexandra Něvskovo, každá na jiné lince, a obě Ploščadi
Alexandra Něvskovo vypadají úplně stejně, takže mě z první
Ploščadi Alexandra Něvskovo poslali na Druhou Ploščaď Alexandra
Něvskovo, kde na mě nejdřív divně koukali, aby mě následně
poslali za roh. Zajímavé je, že kancelář na Ploščadi Alexandra
Něvskovo, kde se prodávají studentské tramvajenky, není vůbec
nijak označena, na rozdíl od té, kde se studentské tramvajenky
neprodávají a která je označena zřetelně a zdaleka viditelně.
Studenta, bažícího po tramvajence vítá pouze malá cedulka
„služební vchod“, a kdybych neviděl vycházet šťastné
majitele novotou vonících projezdných biljetů, pravděpodobně
kancelář hledám dodnes. Po vystátí další nezbytné fronty, ke
které se ale nemusíte vůbec dostat, jelikož v předsíňce visí
cedule, aby se vstupovalo jednotlivě, a když po pěti minutách
čekání nesměle nahlédnete, čeká vás jen pohled na další
frontu, se dostanete k paní, která na vás se směsicí opovržení
(Ha, student! Představte si ježibabu z Mrazíka) pohlédne a zeptá
se vás, co tam stojíte a co chcete. Takto milé paní sdělíte
informaci, že byste rád tramvajenku a ona vám beze slova vrazí do
ruky papírek. Zeptáte se jí, co s tím papírkem máte dělat,
načež se její pohled stane ještě dvakrát tak opovrhujícím a
bude vám úsečně sděleno, že informace přeci visí na chodbě.
Na chodbě se dozvíte, že s papírkem musíte do nejbližší
pobočky Sberbank, takže už stačí jenom zastavit náhodného
kolemjdoucího, zeptat se na nejbližší Sberbank (která je
naštěstí úplně všude) a vše je vyřízeno. Nebo ne? V
nejbližší Sberbank vás samozřejmě čeká fronta (všechny jsou
téměř prázdné, tahle jediná evidentně ne, pokud byste náhodou
chtěli do jiné pobočky, tak věřte, že to nejde, neboť jak
později zjistíte, adresa pobočky, na které musíte zaplatit, je
na papírku od milé paní). Ve Sberbance vystojíte frontu na
okénko, ve kterém vám dají další papírek, se kterým musíte k
platebnímu automatu. Platební automat mluví jenom rusky a není
vám schopen dát jedinou instrukci, takže před ním jen nečinně
stojíte, louskáte azbuku a cítíte žhnoucí pohledy Rusů,
čekajících na platební automat za vámi. Po chvilce přeci jen s
pomocí hodné paní, které vysvětlíte svou situaci a postěžujete
si, že je to pro vás těžké (na což se vám dostane odpovědi,
jestli si myslíte, že pro ni to těžké není) podaří prolouskat
se všemi kroky (samozřejmě musíte zadat jméno, adresu, všemožná
čísla kontraktu, která mezi čísly na papírcích nemůžete
najít, do toho vám děsně dlouho trvá naťukat to všechno na
ruské klávesnici, která nemá písmenka tam, kde je má mít, a do
toho se fronta Rusů za vámi prodlužuje, takže to za chvíli
vypadá, jako když za Gorbačova dostali v krámě vodku) a zaplatit
částku 260 rublů (250 za kartu a 10 rublíků poplatek Sberbance,
že je tak hodná a nechá vás to zaplatit). Protože u sebe nemáte
menší bankovku, podarujete automat pětitisícirublovkou, načež
vám mile sdělí, že nemá nazpátek a zeptá se, jestli opravdu
chcete provést transakci. Jste vyčerpán, transakci proto provedete
a necháte si vytisknout poukaz na vrácení, se kterým musíte k
okénku. Nu, vezmete si další lísteček a čekáte (trošku se
samozřejmě potíte, protože je dobrým zvykem vyhřívat interiéry
budov na teploty kolem třiceti stupňů) než na vás přijde řada.
Až na vás přijde řada, jdete k okénku, odevzdáte svůj pas,
víza, počkáte, než se to všechno opíše, okopíruje (v tiskárně
došel papír, takže se ještě čeká na doplnění), pětkrát se
podepíšete, dostanete peníze a je to. S radostí a potvrzením o
platbě pak běžíte zpět do kanceláře pro vaši kartu. 18:50,
dělá se do sedmi, stihli jste to akorát!
Kancelář je prázdná,
paní se na vás podívá a s údivem oznámí, že přeci pracuje do
sedmi. Namítnete, že je za deset sedm, paní se poprvé za den
usměje a praví
Zakryto.
Prijdíte závtra.
Dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat