Kvalitní marketingovou kampaní k úspěchu fotbalového klubu

Fandím dvěma fotbalovým týmům – pražské Slavii a petrohradskému Zenitu. Tomu prvnímu, jelikož mu fandím odmalička, ani nevím proč (a vlastně to nevím čím dál tím víc), tomu druhému, protože tam, kde jsem teď, žádný jiný není. Ani jeden z klubů mi nedělá příliš velkou radost, ten první hraje strašně a nevyhrává, ten druhý hraje strašně, ale pravda, aspoň vyhrává, dokonce je o pouhý bodík za vedoucím Lokomotivem a bojuje o titul, zatímco ten první bojuje jen o to, aby mohl bojovat i napřesrok.

Ještěže mi dělá radost alespoň Rychlá Rota, malý, nenápadný a skromný klub, založený v jednom z vinohradských podniků v létě 2007 skupinou momentálně nevyužitých technických, rychlých a hbitých hráčů s citem pro fotbal a nadšením pro hru (inkriminovaný podnik již neexistuje a na jeho místě se rozprostírá pekárna s cukrárnou, naší prosbě o umístění pamětní desky na fasádu onoho domu v Bělehradské ulici ale prozatím nebylo vyhověno). I když se během let nadšení pro hru citelně snížilo (a to hlavně u zápasů v brzkých ranních hodinách, cca do 13:00), cit pro fotbal vytratil, hbitost snížila, rychlost poklesla a technika již několik sezon nebyla spatřena, první jarní výsledek – nedělní vítězství dvanáct ku jedné – dává tušit opětovný vzestup hráčů v oranžových dresech univerzální velikosti XXXL, které jsou některým stále ještě malé, jiným by zase stačily na dres s trenýrkami a zbylo by i na povlečení na peřinu a polštář a které už tolikrát byly terčem posměchu vlastních fanoušků.

I když Rotě momentálně chybí jeden z pro její hru nejcharakterističtějších hráčů, já, dokázala zvítězit. Klíčem k úspěchu je bezpochyby kvalitní kampaň a dobře načasované rady, které hráčům připomněly to, pro koho fotbal hrají a jak se na hřišti mají chovat, co dělat a nedělat, co je klíčem k úspěchu. Kdyby měl nějaký jiný, klidně méně úspěšný klub než Rota, zájem o mé grandiózní grafické a spisovatelské schopnosti, kontakt je někde tady na stránce.

Čtyři dny do zápasu

Jelikož se start jarní sezóny blíží mílovými kroky, je na čase připomenout si několik zásad, které v osmé lize nabývají na aktuálnosti a palčivosti. Začneme problémem uplácení. Tak, jak jsme to provozovali loni v sedmičce, to dělat nejde. Jako první krok navrhuji odebrat pozici hlavního úplatčíka Holubákovi, protože jím vynalezený systém předávání úplatků přímo během utkání, a to dokonce při nepřerušené hře, se neosvědčil.

a) Několik pokusů o úplatek zachytily snímky přítomných fotografů (jak dokládá přiložená momentka z utkání proti Atletiku Spořilov) a oddělení krizových situací dalo pak spoustu práce přemluvit přední česká i světová média, aby fotografie nezveřejnila.

b) Podstatou úplatku je, aby o něm soupeř/rozhodčí/delegát věděl předem. Při rychlém průběhu hry hrozí za použití "Systému Holub", že se úplatek podaří předat třeba v 50. minutě zápasu za stavu 0:5, kdy je jeho efekt výrazně limitován.

c) Nastává téměř neřešitelný problém s naturálními (nepeněžními) úplatky typu basa piva nebo půlka prasete na rožni. Běhat po hřišti s takovýmto typem zátěže je limitující i pro větší borce, než jací se vyskytují v našem týmu, nepozorované předání úplatku je navíc téměř nemožné.

Zamysleme se proto nad dosavadní praktikou a pokusme se kultivovat náš projev jak na hřišti, tak mimo něj.

Tři dny do zápasu

Start sezóny už za tři dny, připomeňme si proto další věc, na které je třeba zapracovat, a to image klubu. A image, jak známo, začíná u samotných hráčů. Pánové, zapracujme na našem projevu, na mimice, gestikulaci a celkovém vzhledu během utkání. Nemusím snad připomínat, že k zápasům jezdíme zásadně v obleku, zapomeňte prosím na výstřelky typu rozhalenka bez kravaty nebo sportovní obuv namísto lakýrek!

Důležitým aspektem je rovněž mimika během samotného zápasu. Jak má Oddělení PR vyrábět předsezónní reklamní kampaň, když vypadáme tak, jak vypadáme? Pro inspiraci se podívejte na krasavce z jiných klubů na naší úrovni a na kampaň, kterou naše PR sestavilo z nejlepších dostupných fotek a opatřilo jedním z mála pasujících sloganů. Vezměte si příklad z televize, třeba Ronaldo, Bale, Ibrahimovič, podívejte se, jak ti chlapci krásně vypadají...

Mimochodem kampaň - právě na našem vizuálním projevu ztroskotala již téměř dojednaná smlouva se společností Nike, která už byla připravena vzdát se kvůli Rychlé Rotě jednoho z Manchesterských klubů (víme asi kterého), aby se nám mohla plně věnovat! Zamysleme se proto nad sebou a vstupme do nové sezony čistě umytí, oholení a s ostříhanými vlasy (Luki!) Pamatujte, svým projevem nereprezentujete jen sebe, ale celý klub!

Den do zápasu

Okamžik pravdy nadejde již za necelých 24 hodin, Rychlá Rota nastoupí proti Atleticu de Toranja, vstupenky mizí z pokladen Mikulovka Areny závratným tempem, volná místa jsou již jen na vrchních ochozech pro městskou chudinu. Oba týmy čeká na úvod jara bouřlivá atmosféra, tisíce fanoušků jsou zvědavy na sklizeň sladkých plodů tvrdé zimní přípravy svých oranžových miláčků! FAČR v souvislosti s nedávnými událostmi v Ostravě a Malešicích požádala Policii ČR i Městskou policii o nasazení všech dostupných prostředků k zamezení potyček mezi oběma tábory ultras i k zajištění adekvátní ochrany samotných hráčů.

Po taktické i fyzické stránce jsou hráči Rychlé Roty skvěle připraveni, stesk po jedné z největších hvězd klubu, která dala přednost lukrativnímu ruskému angažmá, se podařilo utišit, díra vzniklá absencí dalšího rychlonohého útočníka, který má noční, se snad povede zalepit novými akvizicemi, jestli přijdou. Poslední pokyny tak zní jasně: Užít si zápas a usmívat se! Fotbal je radost a hráči jsou ti, kteří ji plnými hrstmi rozdávají. A je jedno, že v našem případě nejčastěji svému soupeři. Říkejme tomu fair play...

...Takže pokud hledáte klub, který rozjasní váš víkendový den po chmurném pracovním týdnu, vaše volba je jasná. Rychlá Rota! Sledujte na našem facebookovém profilu!

Díra, co žere tramvaje

Svůj 48. den v Petrohradu jsem jel poprvé tramvají. Díky Google streetview totiž člověk zjistí, že místa, ke kterým se složitě dostával autobusem a následně dvacet minut pěšky a z toho půlku cesty přes staveniště, se ve skutečnosti díky prapodivnému tvaru severovýchodního výběžku Vasilejevského ostrova nachází hned za rohem, navíc kousek od stanice metra. Co by ale neudělal pro své nohy, unavené věčným sezením u počítače a pohmožděné ležením a vyčerpané sledováním seriálů. Rozhodne se tedy popojet za roh tramvají. Jet tramvají není v Petrohradu žádná výhra, ve městě totiž neexistuje systém preference městské hromadné dopravy. Existuje systém preference dopravy všeobecně, což znamená, že místo toho, aby lidi chodili pěšky, jezdí autem, čím větším, tím lepší, nehledě na to, že by se po většinu dne dostali pěšky na místo určení rychleji. Koleje nekoleje, tramvaj tak stejně zůstane stát v zácpě, za což většinou může systém řazení automobilů podle vzorce

p = x + (y ≥ 1)

kdy p je skutečný počet řad automobilů stojících v zácpě a x je počet pruhů naznačených na vozovce, který je vždy o y (ale minimálně o jeden) menší, spolu s neochvějným smyslem Rusů vjet do křižovatky na červenou, zaseknout se uprostřed a zablokovat tak průjezd dopravě ze všech směrů. I když tak řidič-tramvaják zvoní a zvoní, tramvaj se nehýbe a nehýbe a člověk brzy lituje svého rozhodnutí využít jejích služeb. Když se tramvaj konečně dostane pryč z Vasilejevského ostrova, čeká cestujícího druhá zkouška, kterou je přejezd mostu. Všechny mosty v Petrohradu jsou složeny z několika částí s pohyblivým středem, který se po nocích zvedá, aby pod ním mohly proplouvat lodě. Takový střed je pak od zbytku mostu oddělen poměrně širokou mezerou a oproti zbytku mostu rovněž znatelně vyvýšen. Výsledkem je, že přejezd tramvaje přes most nejenže slouží cestujícím uvnitř jako simulátor jízdy ve čtyřbobu, ale dělá navíc takový kravál, že se lidé neznalí situace v několikakilometrové vzdálenosti dívají s obavami na nebe v očekávání silné bouře nebo letky stíhačů a na nedalekém stadionu Petrovski se (a to opravdu!) přerušuje pozápasová tisková konference, protože v tu chvíli není ale vůbec nic slyšet. Další zastávka (aniž by tam byla zastávka) tramvaje následuje poté, co vůz dospěje do blízkosti stadionu, kde se střetne s masou automobilů Peterburžců, kteří se na fotbal zajeli podívat vlastním vozem. Stadion Petrovski je sice krásný, na ostrůvek, na kterém se rozkládá, se ale kromě tribun, zhruba stovky antických sloupů v korintském slohu podpírajících tribuny, zhruba další stovky vlajek se znakem Gazpromu a čtyř obřích stožárů s reflektory nevejde vůbec nic, natož pak parkovací místa. Zoufalí fanoušci (kteří ale na sto procent věděli, že tahle situace nastane) tak parkují všude, včetně chodníků, přechodů pro chodce a právě tramvajových kolejí. „Nás more“ zní heslo fanoušků Zenitu (což nemá nic společného s oslovením našich romských spoluobčanů) a podle toho to před zápasem v okolí stadionu taky vypadá.

Když chce pak člověk odjet po zápase (a to dlouho potom, co hlavní „more“ opadne), rozhodne se dát ještě jednu šanci tramvaji, i když ví, že by se na druhou stranu řeky k metru dostal rychleji pěšky pozadu se zavázanýma očima po jedné noze a bez orientačního smyslu. Jak tak stojí na tramvajové zastávce (které tu mimochodem mají podobu pouhého obrázku tramvaje, pověšeného vysoko na drátech, takže dostat se přes dva proudy (+ y ≥ 1) rychle se řítících aut k zastavivší tramvaji je dalším adrenalinem), v protějším směru projede během pětadvaceti minut šestnáct vozů, aniž by jel jediný tím směrem, kterým člověk potřebuje. Někdy to půjdu prozkoumat, protože někde mezi zastávkou „Stanice metro Sportivnaja“ a „Leningradskou ZOO“ se buď hromadí tramvaje, nebo je tam díra, co je žere. Nebo otevřený most.

Dobrou noc.

Jak 19. března 2014 v Rusku sněžilo

Ve zkratce: Dne 19. března 2014 napadlo v Petrohradě zhruba pět centimetrů nového sněhu. 19. března, tudíž stále ještě v kalendářní zimě (má-li Rusko kalendářní zimu v kalendáři stejně jako my), navíc v Rusku, kde by člověk pod vlivem rčení „zima jako v Rusku“ zimu v kalendářní zimě tak nějak čekal. V Petrohradě, v nejseverněji položeném milionovém městě na světe, ve městě, které je tak blízko polárnímu kruhu, že tu v létě slunce nezapadá a v zimě skoro nevychází. Zhruba pět centimetrů, což znamená množství, které méně vnímatelní Rusové či místní s brýlemi, naslouchátky nebo jiným handicapem ani nezaznamenali a kvůli kterému se tu sypací vozy ani neobtěžují vyjíždět, množství, které tu nehodlá způsobit dopravní kalamitu jako v Praze (i když u Muzea byly jenom čtyři), množství, které ruským sídlištním dětem nezabrání v sehrání odpoledního fotbálku, množství, které trhovcům a trhovkyním u konečné metra nezamezí v prodeji čerstvých jahod (košíček po sto rublech, dobrá cena od dvanácti měsíčků), množství, které ani nedonutí pejskaře navléct na jejich pejsky pejsčí oblečky, množství, o kterém se člověk nedozví z večerních novin před ani po článcích o přijetí Krymu pod ochranná mateřská křídla Ruské Federace a o angažování André Villase-Boase jako hlavního trenéra Zenitu, které dostávají zhruba stejný prostor.

Množství, které Rusa neudiví, cizince však ano. Kdo by čekal v zimě v Rusku sníh? Určitě ne Češi a Slováci.

Děvčata se tak diví, že není jaro...

Chlapci naopak potvrzují, že není jaro...

A ti nejodvážnější dokonce žertovně přirovnávají březnový sníh v Petrohradu k obrodnému procesu v Československu v roce 1968!

A my ostatní, znalí ruského rčení, že "není-li zima, nebude léto", se z nastalé zimy těšíme a těšíme se i na to, až přijde léto a facebook se opět zaplní statusy Čechů a Slováků z Petrohradu, překvapených, že je v Rusku léto.

Dobrou noc.

Vystupujete?

Napsal jsem to na úplném začátku (nebo aspoň myslím, že napsal) a napíšu to i teď. Petrohrad je úplně normální město, srovnatelné klidně s Prahou, Plzní, Libercem, Drážďanami, Jilemnicí a dokonce i s Brnem, i když to už míň. Neděje se tu celkem nic nenormálního, o čem bych mohl psát, a proto i intenzita mého blogu upadá. Dnešní kapitola se tak bude věnovat záležitosti na první pohled tak banální, jako je vystupování a nastupování do dopravních prostředků. Je mi líto, nic lepšího prozatím na skladě není.

Autobusy a trolejbusy sice mají v Pitěru na zastávkových cedulích jízdní řády, v drtivé většině na nich ale nejsou přesné časy odjezdů jednotlivých linek, ale jejich intervaly v různých denních dobách zadané s takovým rozpětím, že se do nich, pokud nenastane nějaká opravdu mimořádná situace, řidič jednoduše nemůže netrefit. Na každé zastávce se tak dozvíte, že většina linek jezdí přes den v intervalu 5 až 17 minut, po večerech pak klidně 10 až 30 minut. A některé mají problém vejít se i do toho. Na vině mohou být mimo jiné i nástupy a výstupy z jednotlivých dopravních prostředků, které hlavně v době ranní a odpolední špičky zaberou na některých stanicích s přehledem i několik minut. Začneme-li nastupováním, některé autobusy a trolejbusy přijedou na vaši zastávku už tak přeplněné, že se do nich na první pohled nikdo další vejít nemůže. To ovšem žádného Rusa neodradí od toho, aby se do autobusu či trolejbusu vejít zkusil, překvapivě často s kladným výsledkem. Pokud už i běžný Rus uzná, že do tohohle autobusu/trolejbusu se prostě nevejde (většinou poté, co to několikrát zkusil) a rozhodne se počkat na další, nezabrání to člověku, co stojí na zastávce za ním, v tom, aby se do dopravního prostředku nezkusil vměstnat on. Takový člověk, který se do podobně obsazeného prostředku vměstná, se následně téměř bez výjimky snaží dostat do středu autobusu, nehledě na to, jak obtížné se to jeví, ani na to, že na příští zastávce třeba stejně zase vystupuje. Zajímavá je rovněž lokalizace míst k sezení, zejména ze strany starších osob. Ty mají vyvinuté speciální radary, zachycující signály nejen z volných míst, ale i z míst, na nichž sedí někdo, kdo si to tak úplně nezaslouží (většinou někdo mladší), a k těmto místům se pak za pomoci hole či nákupní tašky snaží dostat. Je-li místo volné již při nástupu, setkal jsem se již několikrát s velice přesným vrhem právě nákupní taškou či kabelkou, která přistane na volném místě dříve, než se k němu nebohý senior dokáže prodrat osobně.

Chce-li Rus z přeplněného autobusu či trolejbusu vystoupit, zvedá se zásadně (nebo, stojí-li, dává se do pohybu), když už ne na předchozí zastávce, tak přinejmenším hned poté, co dopravní prostředek opustí onu zastávku předcházející zastávce Rusovi výstupní. Okamžitě po zahájení pohybu směrem ke dveřím se ptá, často opakovaně, osoby před sebou, jestli taky vystupuje, „vystupujete?“. Fráze „vystupujete?“ neznamená u nás doma ani tak dotaz na skutečné vystoupení člověka, které nás většinou nepříliš zajímá, ale taktním způsobem nahrazuje již tak zdvořilé „sdovolením“, „pardon“ nebo méně zdvořilé „uhněte“. Člověk u nás doma pak většinou po vyslovení dotazu na vystoupení „vystupujete?“ ustoupí stranou (je-li na to místo) nebo pokývne hlavou a na následující zastávce skutečně vystoupí, aby udělal člověku vystupujícímu za ním místo. Nikoli v Rusku. Po zadání dotazu „vystupujete?“ se můžete setkat se třemi hlavními typy reakcí:

1) „Ne.“ Rus bezelstně a bez jakékoli změny výrazu ve tváři prostě odpoví na položenou otázku. Ne, nevystupuju. Samozřejmě ví, že tázajícího ve skutečnosti nezajímalo, jestli vystupuje, nebo ne, přesto ale poskytne negativní odpověď a neuhne. Neuhne ani o centimetr a nechá vystupujícího prodrat se mezi ním a nějakou tyčí na držení ven, což bývá velmi často doslova artistický výkon. Jak už jsem tu ale psal dřív, překážení je ruský národní sport, takže to vypadá, že to jak překážejícímu, tak prodírajícímu se přijde úplně normální.

2) „Vystupuju.“ Tuhle větu ale řekne Rus jen ve chvíli, kdy na následující zastávce opravdu vystupuje, což je zrovna velká náhoda. Na druhou stranu se Rusové frází „vystupujete?“ obrací na spolucestující i ve chvíli, kdy je následující stanice konečná a tudíž tam musí vystoupit všichni, nebo je-li následující stanice přestupem na metro, kde stejně téměř všichni vystupují, a je jasné, že se cesta ven tak jako tak uvolní (ale nedej bože aby stál nejblíže dveřím někdo, kdo na metro nepřestupuje, protože ten pak nevystupuje, což znamená, že opravdu nevystupuje, stojí ve dveřích a je mu jedno, že všichni ostatní musí ven). Ani kladná odpověď na vystupující otázku ale neznamená, že v autobuse či trolejbuse nenastane rozruch, protože i když spolucestujícímu za vámi řeknete, že ano, vystupujete, začne se přes vás drát ke dveřím, buď ze strachu, že když budete vystupovat moc pomalu, on vystoupit nestačí, nebo díky nějaké vrozené soutěživosti, která má za následek, že chce Rus vystoupit dřív než vy.

3) Žádná reakce. Tento způsob odezvy praktikují podle dosavadního pozorování hlavně mladí lidé a hlavně ve chvíli, kdy se otázka „vystupujete?“ jeví naprosto zbytečnou už jen z toho důvodu, že prostě jiná možnost než vystoupit není. Pokud jste se do přeplněného dopravního prostředku nacpali na poslední chvíli (nechtělo se vám čekat dalších 6 až 48 minut), doslova vlajete ze dveří, je vám jasné, že po jejich otevření autobus exploduje a vy vyletíte ven, a zezadu na vás paní ve středních letech zaťuká s dotazem, jestli budete příští stanici vystupovat, blahosklonné mlčení se skutečně jeví jako nejlepší možná varianta.

Takže šťastnou cestu, ať už vystupujete kdekoli a dobrou noc.

Kdo neSKAče není Peterburžec

(protože tak se místní obyvatelé opravdu nazývají)

Když to zatím vázne na Krymu, udělali si Rusové souboj armád alespoň na ledě. Jak jinak nazvat, když na sebe v prvním kole play-off KHL narazí SKA Sankt Petěrburg (СКА – Спортивный клуб армии – Sportovní klub armády) a CSKA Moskva (ЦСКА – Центральный спортивный клуб армии – Centrální sportovní klub armády) a na ledě se tak střetnou kamándy z měst, mezi kterými je rivalita směle srovnatelná s tou mezi Prahou a Brnem, obě s rudými hvězdami na prsou (tedy donedávna, než SKA nahradila rudou hvězdu na prsou fešným nápisem „Leningrad“, oficiálně jako vzpomínku na to, jaké to bylo super před sedmdesáti lety, když skončila blokáda města Němci).

Blog jsem nikdy nechtěl psát nějak moc osobně, ale na tomto místě si to neodpustím. Armádní zápas byl jednoznačně tím nejlepším, co jsem zatím za svůj více než měsíc v Petrohradu viděl. Ono tedy sice není moc s čím srovnávat, doposud jsem tu zažil kratochvíle jako jízdu metrem, jízdu trolejbusem (což už je zajímavější, protože trolejbusy doma nemáme), nákup jízdenky na MHD (jednoznačně největší konkurent hokejovému zážitku), nákup pastilek proti kašli, nákup sportovní obuvi, nákup a jednou jsem šel do prádelny, ale bylo pro nemoc zavřeno. Na druhou stranu jsem ale viděl i Ligu mistrů a ta se ve srovnání s hokejem může jít bodnout, obzvláště, ale nikoli výhradně proto, že na fotbale je zima, zatímco na hokeji teplo. SKA sídlí v „Ledovém dvorci“, postaveném uprostřed panelákového sídliště pro mistrovství světa v hokeji 2000 (které mimochodem vyhráli Češi v sestavě s velikány Dopitou, Špaňhelem nebo Vlasákem, i když ten vlastně pořád ještě hraje) s kapacitou něco lehce přes 12 tisíc diváků. Bohatě to stačilo, nestavěli si halu pro 18 tisíc, aby pak nevěděli, co s ní. I když ona by se v Petrohradu i ta hala pro osmnáct uživila, protože zápasy SKA jsou až na řídké výjimky kompletně vyprodané a nějakých dvanáct a půl tisíce Petrohraďanů si tak na začátku s chutí zapěje ruskou hymnu, po gólu zazpívá Kalinku a ke konci provede mexickou vlnu, které tu říkají vlna něvská.

Na 8. března vycházel Mezinárodní den žen, to znamená, že se samozřejmě mohutně blahopřálo, ženám zapěl o přestávce armádní soubor přímo na ledové ploše a v polovině třetí třetiny odvrátil zraky všech dvanácti tisíc fanoušků od hokeje směrem do sektoru 203 jakýsi mladý muž, kterému plyšový kůň v dresu předal mikrofon, aby muž následně svou přítelkyni podaroval květinou a prstenem a požádal ji o ruku. Petrohrad dal v zápase pět gólů a ani jeden z nich, a to ani ten Červenkův, který byl objektivně nejhezčí, neměl takový aplaus jako toto veskrze romantické gesto na veskrze mnohem méně romantickém místě. Jediným negativem místního hokeje je tak fakt, že s pivem ani s jinými nápoji či občerstvením nesmíte na tribuny. Pokud tak máte o přestávce chuť třeba právě na to pivo (překvapivě na poměry hokejových stadionů a ve srovnání se zbytkem města poměrně laciné), uplynou minimálně dvě třetiny přestávky, než vystojíte frontu, a následně máte pár minut na to, abyste do sebe pivo hodili a dostali se zpět na místa, nechcete-li přijít o některý ze zajímavých momentů úvodu následující třetiny. Propašovat nápoj dovnitř je přes dvojitou ochranku u vchodů do sektorů téměř nemožné a i když se vám to podaří a někdo vás poté zahlédne pokradmu usrkávat, budete, jak vím ze zkušenosti nejmenovaných kolegů-spolužáků, nemilosrdně vyvedeni.

Čímže živ je Rus?

Češtinsky poněkud kostrbatý titulek uvozuje další příspěvek, týkající se specifiků a typikálií života v Sankt Petěrburgu. Z předchozí kapitoly by se mohlo zdát, že Rus živ je především prací, což je do jisté míry sice pravda, jak ale zpívá Werich, „po práci legraci“, nikdo nemůže celou dobu jenom dřít…

Telefonováním živ je Rus. Vždycky a všude, s kýmkoli, kamkoli a odkudkoli. Zaprvé: Jak by taky nebyl, když je telefonování (po špatné vodce – dobrá je pořád levná, ale přeci jen dražší a řadí se tak na třetí místo) asi nejlevnější věcí v Rusku. Tarif s neomezeným voláním a gigabajtem internetu v mobilu se dá u nejmenovaného operátora pořídit za pro nás směšných (a to opravdu směšných, neboť když to od prodavače uslyšíte, nepochybně vám to vykouzlí úsměv na tváři) v přepočtu asi 130 korun a rozjuchané reklamy operátorů českých, ve kterých lidé s květinami ve vlasech tančí radostí poté, co za měsíc něčeho podobného zaplatili stejnou částku, za kterou by tady juchali celý rok, tak člověk hned vidí v jiném světle. Zadruhé: Ještě jsem skoro nezažil hodinu, na které by přednášejícímu nezvonil telefon. Ještě jsem nezažil hodinu, na které by přednášející zvonící telefon nezvedl. Učitelnici ruského jazyka (mimochodem, jmenuje se Jelena Ivánovna, ruštější jméno si jde jen stěží představit) zvoní mobil každé pondělí přesně ve stejnou dobu. Vždy se omluví (učitelnica, ne mobil), že jí volá dcera a vždy jí řekne, že nemůže, že má hodinu, aby se stejná situace opakovala opět následující pondělí. Třída se mezitím baví dohady nad tím, jestli je dcera Jeleny Ivánovny malá, nebo prostě blbá. Bohužel, vzhledem k věku Jeleny Ivánovny je pravděpodobnější druhá varianta. Zatřetí: Dosti dlouhá cesta autobusem či trolejbusem ze školy domů dává cizinci ideální možnost pozorovat Rusy a jejich telefonní návyky a ověřit si tak teorii o neoddělitelnosti Rusa od telefonního přístroje. Onehdá jsem stál nad zhruba dvacetiletou Ruskou, která telefonovala, už když jsem nastupoval (mimochodem, Rusové nedrží přístroj u ucha, ale téměř bez výjimky před ústy, přičemž poslech jim zprostředkovávají větší či menší sluchátka). Cesta od filologické fakulty ke kolejím trvá ve špičce přes natřískaný Vasilejevský ostrov (je tu tolik aut, autobusů, trolejbusů, tramvají, maršrutek, náklaďáků, lidí a psů a psích hovínek, že se člověk diví, že se ostrov s tím vším nepotopí do vod Finského zálivu) minimálně čtyřicet minut. Slečna samozřejmě celou cestu telefonovala, držíc telefon před ústy (mně by za tu dobu ruka asi upadla) a i přesto, že byla slečnou, tak až na občasné „da“ v intervalu přibližně pět minut, neříkala vůbec nic, z čehož lze usoudit, že u druhého aparátu byla zřejmě také žena, protože muž by tak dlouho souvisle mluvit nedokázal, i kdyby to četl. Začtvrté: Pozorujete-li eskalátory v metru, máte zase pocit, že petrohradské Bohnice zrovna dostaly vycházku, protože se z obou směrů, nahoru i dolů, střídavě ozývají nesouvislé výkřiky, odpovědi bez otázek a otázky bez odpovědi vycházející od Rusů s přístroji před ústy. Člověk tak nabývá pocitu, že odtrhnout Rusa od přístroje je asi jako sebrat dítěti jeho dudlík. A musí se přestat se otáčet za lidmi, když si myslí, že po něm něco chtějí.

Bankami živ je Rus. V Petrohradu je pravděpodobně největší koncentrace bank na metr čtvereční, na kilometr čtvereční, na obyvatele, na čtvrť i na město, jakou jsem kdy viděl. Banky jsou všude, nezřídka se dvě banky dělí o jeden dům, a druhů a značek bank je nepočítaně. Člověk si až říká, co všechno ruské banky schraňují, k čemu slouží a co si do nich chodí Rusové ukládat a co si z nich chodí vybírat (většina bank má minimálně dva, spíše ale tři bankomaty a bezpočet platebních automatů, do kterých můžete nacpat peníze za mobil, za nájem, za internet, za pokuty a prakticky za všechno, na co si vzpomenete – nemůžete je tam ale převést rovnou z účtu, pěkně si vystojíte frontu, která je všude i přes enormní počet bank a bankomatů, v prvním automatu vyberete, následně vystojíte frontu a do vedlejšího automatu vložíte). Zcela výstižný je tak slogan největšího zdejšího ústavu – Sberbank – „vsjegdá rjadom“, což by se sice dalo doslovně přeložit jako „vždycky vedle“, nevypovídá to ale o schopnostech analytického oddělení banky, ale o tom, že je opravdu vždycky někde blízko, aby si vzala nebo vám vydala vaše strmě padající rubly.

Náhodný příklad domu, který sdílejí dvě banky.

Jídlem, pitím a květinami živ je Rus. Koncentrace supermárketů, gipermárketů, minimárketů a květinářství budí úžas i u potravinově a květinově otrlejších jedinců. Otázka, jakým způsobem přežívá čtrnáct supermarketů v docházkové vzdálenosti deseti minut od našich kolejí, mi vrtá hlavou od doby, co jsem přijel. Do tohoto počtu samozřejmě nezahrnuji několik ovocnářství a zelinářství, obchody s nápoji, trafiku na každém rohu a bezpočet rychlých občerstvení, zahrnující vše od ruských palačinek přes kavkazskou kuchyni až po Japonsko a Čínu. A to jsem zdaleka neprošel všechny ulice v sousedství, tudíž počítám, že jsem ještě pěknou řádku podobných institucí minul. Pravdou je, že v onom desetiminutovém okruhu od kolejí je pouhých pět květinářství, všechna jsou ale bohatě zásobena a až po střechu narvána řezanými květinami i květinami v květináčích, kaktusy, stromečky, keříky, keramikou, balónky a minimálně jednou matrjoškou.

Na podpatcích živ(a) je Rus(ka). Každá. Při každé vhodné i při každé nevhodné (těch je víc) příležitosti. Moje přednášející na kurzech o historii sportovních hnutí například na svých deseticentimetrácích neustále mašíruje po třídě, klape po zbrusunovém linoleu a činí tak mou už tak nepříliš dokonalou schopnost porozumět ruštině ještě složitější. Viděl jsem už dokonce konduktora (resp. konduktorku) v autobuse na jehlových podpatcích, aspoň myslím, že se jim tak říká, což je samo o sobě velká odvaha, vezmeme-li v potaz styl jízdy některých místních řidičů, a ještě větší odvaha ve chvíli, kdy si představíme pohled a myšlenky cestujícího, kterému v oněch podpatcích šlápne na nohu, což my všichni muži z tanečních moc dobře známe.

A hlavně, Rus je živ dvacet čtyři hodin denně. Jak jinak si vysvětlit to, že polovina supermarketů, květinářství nebo lékáren (na jejichž abnormální množství jsem zapomněl) je otevřena nonstop (na rozdíl od některých barů, kde vám ve všední den v půl desáté klidně řeknou, že už si ani nemá cenu sedat, protože za chvíli zavírají). Klidně ve tři ráno si tak po návratu z tahu v nějaké inteligentnější hospodě koupíte chleba, sýr a mléko na snídani, za rohem květinu přítelkyni na omluvu, že jdete tak pozdě, a hned vedle ještě něco pěkného proti kašli. A necháte si rovnou umýt auto, myčky jsou bez rozdílu taky 24/7.

Takže… Dobrou noc? Nebo si radši jděte něco koupit.

Drímdžob

Jak praví klasik: Nejdřív čísla, potom zábava. Dnešní příspěvek tedy načnu několika zdánlivě nudnými údaji, které nás ale důvtipně a nenásilně přenesou k samotné pointě. Míra nezaměstnanosti v Rusku tvořila v lednu dvatisícečtrnáctého roku nějakých 5,6 procenta. Což je, podíváme-li se na postsovětské republiky, pěkně málo, kam se Rusko hrabe na takový Tádžikistán s jeho šedesátiprocentní nezaměstnaností nebo na Turkmenistán s celými sedmdesáti procenty. 5,6 procenta je pěkně málo i ve srovnání se spoustou zemí Evropské unie – téměř sedmadvacet procent ve Španělsku, pětadvacet v Řecku, devatenáct v Chorvatsku, sedmnáct na Kypru. Všimli jste si mimochodem přímé úměry mezi množstvím slunce a tepla na straně jedné a nezaměstnaností na straně druhé? Může to být ovlivněno samozřejmě tím, že se v horku nechce nikomu pracovat, zatímco v severské zimě se pracovat musí, aby se neumřelo, ten pravý a nefalšovaný důvod je ale někde jinde a Petrohrad je toho dokonalým příkladem. Petrohrad je totiž králem zaměstnanosti v Rusku a se svými oficiálními 1,1 procenty obyvatel bez práce téměř nadpřirozeným úkazem. Se svými téměř pěti miliony obyvatel (je mimochodem nejseverněji položeným městem s více jak milionem obyvatel, aneb každé město si může najít svou „nej“ statistiku) tak výrazně vyvažuje poněkud odlišné regiony Ruské federace, takové Ingušsko s téměř polovinou nezaměstnaných, Čečensko s osmadvaceti procenty a nebo Tuvskou republiku (račte si najít na Wikipedii, jistě stojí za návštěvu už jen proto, že v hlavním městě Kyzylu se nachází obelisk, vyznačující střed Asie) s patnácti procenty. V čem ale spočívá kouzlo Petrohradské zaměstnanosti?

Při zběžném pohledu na město člověk nabude pocitu, že v Petrohradu zkrátka nelze být nezaměstnaný. Město produkuje neuvěřitelné množství pracovních míst na více či méně obskurních pozicích (o některých se zmíním níže) a zůstat bez práce tak zjevně vyžaduje pořádnou dávku kumštu a zřejmě se to neobejde ani bez kontaktů a nějakého toho úplatku. Začneme-li od těch méně exotických způsobů zaměstnanosti, tak například odpadky se tu vyvážejí denně (pod našimi okny pravidelně před osmou hodinou ráno, za což jsem hlučným petrohradským popelářským vozům vděčen a zároveň jsem nucen vyseknout poklonu obyvatelům okolních domů, kteří jsou schopni za pouhý den naplnit desítku kontejnerů a ještě množství odpadků nechat v přilehlém prostoru, za což by na mistrovství světa v produkci odpadu jistě aspirovali na umístění na bedně) a kromě vyvážení odpadu se tu s velkou vervou zametá. Zametá se všechno, co zametat jde, a zametá se to pořád. Zametají se chodníky, silnice, mosty i náměstí, zametají se i prašné cesty, které jsou po zametení o něco méně prašné, aby následně okamžitě zprašněly, alespoň do doby, než je zase někdo zamete. Zametači jsou sice různě uniformovaní, evidentně ale patří k nějaké městské zametací instituci, protože si nedovedu představit, že by někdo chodil celý den ohnutý (bez rozdílu totiž disponují košťaty bez násad, tudíž zametají v uctivém předklonu) dobrovolně. Další z možností zaměstnání je chodící tlampač. Nejenže se město hemží rozdavači reklamních letáků, to není nic zajímavého, takové rozdavače je snadné najít i v Praze, i když ve výrazně menším počtu, ale výrazné zastoupení tu mají i lidé, nesoucí pod paží, na zádech, na krku, nebo prostě kdokoli přenosný (nebo podle velikosti některých z nich evidentně nepřenosný) reproduktor, ze kterého se line buď nahraný, nebo chodícím tlampačem přímo vyslovovaný text, nejčastěji lákající do nejbližší suši restaurace nebo nabízející okamžitou půjčku do dvaceti tisíc rublů. Fintou na zaměstnanost (a zřejmě také devizou bohatších firem) je sem tam chodící tlampač, jehož text ovšem předříkává nedaleko stojící nebo sedící nebo se jinak povalující jiný zaměstnanec. Hned máme dvě osoby zaměstnané činností, kterou jsou v jižních zemích schopni lehkomyslně svěřit pouhé ceduli. Obrovské množství pracovních míst dále produkuje petrohradské metro. Podle mého skromného odhadu (nepotvrzeného žádnými oficiálními údaji, nýbrž pouhým pozorováním) zaměstnává každá ze stanic metra minimálně dvacítku pracovníků na různých pozicích, do čehož ovšem nepočítám příslušníky policie, kteří na každé stanici dozorují vše, od vstupu, přes turnikety až po novinové stánky na nástupišti. Zaměstnáním snů je bezpochyby dozorčí eskalátoru. Taková dozorčí (práci totiž vykonávají výhradně ženy, zřejmě díky své větší svědomitosti) musí splňovat několik podmínek. Být otrávená, být korpulentní, ale ne moc, aby se vešla do těsné kukaně na dolním konci pohyblivého schodiště, zvládnout sedět několik hodin na místě bez knížky, časopisu, televize, počítače nebo mobilního telefonu, dokázat ovládat zelený a červený knoflík, obsluhující eskalátory a umět vyslovit větu „neběhejte po eskalátoru“, a to i preventivně, v případě, že po eskalátoru nikdo neběží (metro je mimochodem po většinu času tak narvané, že byť jen pohnout se na eskalátoru vyžaduje nadlidské úsilí). Taková vhodná kandidátka pak už jen vyfasuje uniformu (modrou s červeným kloboučkem, přesně takovým, jaký nosil Červenáček v Rychlých šípech) a může se s vervou pustit do sobě svěřeného úkolu. A kdo by nepracoval rád na místě, nad kterým bdí veliký francouzský umělec, hrdý ruský občan, osobní přítel poloviny postsovětských diktátorů a Obelix Gerard Depardieu (ve skutečnosti propagující pojištění při cestě do země, ze které kvůli daním sám utekl).

Kdo je přeci jen nějakým nedopatřením nezaměstnaný a zaměstnávat se chce, živí se pometerním prodejem (ekvivalentně k podomnímu prodeji). Přímo ve vagonech metra můžete koupit vše představitelné i nepředstavitelné, potřebné i naprosto nepotřebné. Samotní pometerní prodejci přitom využívají extrémní vzdálenosti jednotlivých stanic (často kolem čtyř až pěti minut jízdy) k efektní prezentaci nabízeného výrobku. Uzříte-li tak na některé ze zastávek přistupovat muže (tuto práci prozměnu vykonávají výhradně muži) s nezvykle velkou taškou, můžete ho buď nahlásit jako teroristu, jak vám poradí hlášení, nebo se těšit na pojízdný teleshoping Horst Fuchs hadr. Mladík nabízející křiklavě barevné slizké lepící potvory tak s neuvěřitelnou obratností hází hračky po vagonu, aby se přilepily na dveře, okna, nebo na v cestě stojícího cestujícího, seriózní muž v obleku nabízí voděodolné zapalovače a aby vlastnosti svého výrobku prokázal, vytáhne z tašky akvárium, do kterého je ponoří a následně po vyjmutí zapálí, poněkud zanedbaně vyhlížející pán vám pak hlasitě vychválí struhadlo a škrabku v jednom, aby následně ze sportovní brašny vytáhl mrkev a ostrouhal ji, bramboru a nakrájel ji, zelí a nakrouhal ho a okurku, ze které vykrojí ozdobná kolečka. Posledním vysněným zaměstnáním, spojeným s dopravním podnikem města Petrohradu, je konduktor neboli průvodčí v autobusech a trolejbusech. Osoba, která vám v každém voze po nástupu připomene, abyste přiložili kartu ke čtečce (to samé vám mimochodem sdělí i hlášení na každé stanici), následně vám ji s černou krabičkou s miniaturním displejem stejně ještě jednou zkontroluje, v narvaných autobusech v dopravní špičce se neustále prodírá mezi cestujícími, kontroluje karty a vybírá 25 rublů od karty nemajících a hlasitě se hádá s pasažéry, kteří se snaží zaplatiti bankovkou vyšší hodnoty, dožadujíc se drobných nazpátek. Zajímavá situace může nastat ve chvíli, kdy je konduktorem osoba, jejíž hmotnost přesahuje 150 kilogramů a jejíž rozměry neodpovídají rozměrům uličky mezi sedadly. I takovou (resp. Takového) jsem již viděl a jak se v přeplněném autobuse prodírá mezi cestujícími je mi záhadou.

Možná jsem na některá vysněná povolání zapomněl, pokud ano, někdy příště doplním. Ale každopádně, nemáte-li zaměstnání, Petrohrad se svými netušenými možnostmi je vaše volba!

Dobrou noc.