Světový šampionát se ještě ani pořádně nerozjel, hlavní objekt kritiky fanoušků je ale minimálně od 71. minuty úvodního zápasu jasný. Jsou jimi sudí. Sudí jsou obecně vnímáni jako největší zlo v jakémkoli sportu, fotbal nevyjímaje. Rozhodčí je a priori tím kdo vám vaši krásnou hru přišel zkazit, kdo tomu nerozumí a kdo většinou jako jediný vidí přestupky, které nikdo neviděl, a naopak zůstává ledově klidný i u těch nejbrutálnějších faulů, které fanoušek jasně viděl i z osmnácté řady sektoru D6 po čtyřech pivech. Nutno objektivně přiznat, že Japonec Nishimura se svou penaltou pro Brazilce a následným neuznaným gólem po údajném faulu Olicé na Césara vystoupal na pomyslný piedestal, navíc v zápase, který sledovaly stovky milionů lidí po celém světě (dokonce i v Česku se utkání dostalo na třetí místo, hned za Ordinaci a Prásk). Na paty mu pak obstojně šlape Kolumbijec s praporkem Clavijo a jeho dva neuznané góly Mexika do sítě Kamerunu. Sporná penalta po hvizdu Itala Rizzoliho je vedle dvou předchozích expertů už jen malým výstřelkem, který měl navíc ve výsledku mizivý vliv na destrukci Španělů.
Jenomže oni jsou rozhodčí taky jenom lidi a lidi dělají chyby. Ano, nemělo by se to stávat, o to méně na mistrovství světa, ale upřímně, kdo z vás si po Fredově pádu řekl hned na první pohled „penalta nebyla“? Já tedy ne. Po desátém opakování z patnácté kamery je samozřejmě vidět, že faul nebyl, penalta byla špatně a všechno je jasné. Blbec. Jenomže rozhodčí, který se musí rozhodnout ve vteřině, vidí obráncovu ruku na rameni útočníka a následný pád…
Na letošním mistrovství se dělá hodně pro to, aby se některé z dřívějších chyb rozhodčích nemohly opakovat. Pomiňme teď sprej na vyznačování postavení zdi, jehož největší sílu nevidím ani tak v tom, že se zeď neposouvá dopředu, ale v tom, že jde o poměrně efektivní způsob, jak donutit hráče couvnout, jinak jim rozhodčí totiž oním sprejem postříká jejich pečlivě vyleštěné kopačky. Větší zbraní je technologie, která sudímu ukáže na hodinkách, jestli míč přešel celým objemem brankovou čáru a tudíž jestli se jednalo o gól. Neměla už by se tak opakovat situace z předchozího šampionátu, kdy byl v osmifinále mezi Anglií a Německem upřen jasný gól Franku Lampardovi. Míč, který dopadl půl metru za brankovou čáru, v tu chvíli neviděl ani jeden z uruguayských rozhodců.
Existovat ale tato technologie už v roce 1966, ochudila by světový fotbal o jeden z nejzajímavějších a zároveň nejdiskutovanějších momentů – vítězný gól Angličana Geoffa Hursta ve finále mistrovství světa proti Německu. Za stavu 2:2, v jedenácté minutě prodloužení, napálil Hurst svou střelu do břevna, míč se odrazil na brankovou čáru a ven z branky. Hlavní sudí, Švýcar Gottfried Dienst, nechal pokračovat ve hře a branku nakonec uznal až po dlouhé konzultaci s čárovým rozhodčím, jehož jméno si dnes v Anglii pravděpodobně nikdo nepamatuje, který ale vstoupil do anglické fotbalové historie pod přezdívkou „Russian linesman“.
Tofiq Bahramov, rodák z Ázerbájdžánu (odtud ona přezdívka Russian linesman, neboť jednotlivé svazové republiky byly v tu dobu pod rozlišovací schopnosti anglického fanouška) byl v ten den pravděpodobně jediný, kdo údajnou Hurstovu branku viděl. Anglie nakonec zvítězila 4:2, získala svůj zatím jediný titul mistra světa a Bahramovovi jeho rozhodnutí přineslo za kanálem obrovskou popularitu. Naopak v Německu zůstala „Wembley-Tor“ nebo také „Geistertor“ dlouho diskutovaným tématem. Z německé strany nejčastěji zaznívala kritika na způsob komunikace mezi hlavním a pomezním rozhodčím, jelikož Bahramov ovládal pouze ruštinu a ázerbájdžánštinu a se Švýcarem se tak mohl dorozumívat jen gesty. Velké pohoršení pak mezi Němci vyvolal spolkový prezident Heirich Lübke, který se krátce po zápase vyjádřil, že viděl míč v brance (a stal se tak druhým a možná posledním člověkem, který branku viděl). Bahramov později ve svých pamětech napsal, že míč padající na brankovou čáru opravdu neviděl, měl ale za to, že se neodrazil od břevna, ale od natažené sítě za ním. Studie na oxfordské univerzitě pak v roce 1996 dokázala, že míč za daných okolností nikdy brankovou čáru přejít nemohl.
Poté, co skončil s profesionální rozhodcovskou kariérou, pracoval Tofiq Bahramov ještě nějaký čas jako sekretář Ázerbájdžánského fotbalového svazu. Zemřel v roce 1993, ale dodnes zůstává nejznámější a nejpopulárnější fotbalovou postavou v zemi. Když se Ázerbájdžán střetl s Anglií v kvalifikaci o mistrovství světa 2006, byla během slavnostního ceremoniálu v Baku odhalena Bahramovova socha a národní stadion v hlavním městě byl přejmenován na Stadion Tofiqa Bahramova. „Ruský čárový“ se tak stal jediným rozhodčím, po kterém kdy byl pojmenován stadion. Slavnosti se účastnili vážení hosté – Michel Platini, Sepp Blatter nebo Geoff Hurst – střelec slavného gólu z finále šampionátu ’66. Angličtí fanoušci oblékli na zápas jednotná trika se jménem Bahramov a číslem 66 na zádech.
Chyby rozhodčích jsou součástí fotbalu. Spoustu fanoušků dokáží pěkně naštvat, spoustě ale připraví nezapomenutelné zážitky. Važme si svých rozhodčích. Co takhle národní stadion Milana Šedivého v Praze? Na Žižkově?
