Pivní kultura Petrohradu

Trvalo mi hodinu a půl najít stream zápasu Gambrinus ligy mezi Slavií a Olomoucí. Ve chvíli, kdy jsem ho našel, prohrávali jsme už 0:1, po chvíli jsem zjistil, že jsme stream hledal jen proto, abych viděl, jak prohráváme 0:4 po poločase. Pracně nalezený stream jsem opět vypnul a místo něj zapnul Simpsnovy v ruštině. Dabing je sice strašný, ale pořád lepší než fotbal.

V pátek ráno jsem po více jak dvou týdnech viděl slunce. Všechno bylo najednou hezčí, dokonce jsem si všiml, že panelák naproti našim oknům má okrovo-červenou barvu, namísto tradiční šedivé. Paprsky dlouho nevydržely a dům už je zase šedivý. Možná jsem vystihl nějaký magický okamžik, který nastává jednou za rok, přesně v daný den, v danou hodinu. Něco jako když se na Velikonoce otevírá skála na Blaníku a v ní je poklad. Nevím, jestli je v paneláku naproti poklad...

Včera jsme vyrazili s několika druhy (Kanaďanem, Američanem a několika Němci) sledovat do města semifinále OH mezi Kanadou a USA. Kanaďan fandil Kanadě, Američan Americe spíše povinnosti, protože ho hokej nezajímá, já chtěl prostě vidět hokej, Němci pivo. Američan měl průvodce od Lonely Planet, který mu doporučil extraordinérní bar, bohužel nějakých dvacet minut svižné chůze od nejbližší stanice metra. Když jsme milý bar našli (cestou jsme minuli několik jiných barů s velkými televizory a nápisy poutajícími na sportovní přenosy), zjistili jsme, že je sice pěkný a útulný, přesně tak, jak ho Lonely Planet popisuje, chybí mu ovšem jedna podstatná věc, a tou je televize. Na náš dotaz, jestli je nějaká šance, že bychom tam mohli sledovat hokej, odpověděl barman, že se zeptá (což je obecně rozšířená praxe, kdykoli se někoho na něco zeptáte, jde se zeptat někoho jiného) a odešel. Těžko říct kam a koho se zeptat, protože televize evidentně v celém baru nebyla ani jedna, možná, že by nám nějakou koupili, nebo nás nechali koukat u někoho na mobilu, každopádně se po chvilce vrátil s tím, že bohužel tedy ne. Tak jsme šli zase našich krásných dvacet minut zpět (bary, které jsme předtím míjely, byly mezitím už plné, inu, pátek večer). Nakonec jsme vstoupili nedaleko stanice metra do baru SPB, což je lišácky nejen zkratka pro Saint Petersburg, ale i pro Síť Pivních Barů. Inu, Síť Pivních Barů, mohla by mít dobré pivo, řeknete si. Uvnitř nás sice přivítal téměř neprostupný hustý bílý dým, vidina dobrého moku a blížícího se úvodního buly nás ale přiměla zůstat. První komplikace nastala se samotným hokejovým přenosem. Po našem dotazu (televize na stěně vysílala zrovna curlingový mač mezi Kanadou a Čínou), se vrchní samozřejmě došel zeptat, načež se vrátil s nepříjemnou zprávou, že hokej bude na kanálu Rossyia 2, který v provozovně nevedou. Mimochodem, podobnou zkušenost jsme měli už z jiné pobočky stejné pivní sítě, kdy se po naší prosbě ohledně hokejového utkání Čechů se Švédy došel vrchní zeptat, aby nám po návratu oznámil, že z toho nic nebude, protože stejně za půl hodiny zavírá, a z dalšího baru nedaleko kolejí, kde by nám sice na hokej rádi přepnuli, ovšem nenašli dálkové ovládání. Vrchní tedy přijal naši objednávku piva (na první pohled vypadal zhruba na patnáct let, průměrný věk osazenstva baru, jak obsluhy tak hostů, se pak zdál maximálně o rok dva vyšší) a nastala druhá komplikace – čekání. Jedná se zřejmě o typický ruský přístup v restauracích a barech: Když už host jednou přišel, pak už přeci neodejde a klidně si počká. I my jsme si tedy počkali na naše piva. Nejen, že se tu nehledí na to, jaké pivo dostáváte v jaké sklenici (a už vůbec ne na to, jestli dostanete pivo ve skle příslušného pivovaru), zvykem je rovněž nechat pivo po natočení dobré čtyři až pět minut pěkně odstát, zřejmě aby nebylo příliš studené a nezpůsobilo hostu třeba nepříjemný pocit na zubech nebo bolení v krku. Pivo tu tedy dostanete teplé a bez pěny a i když je poměrně dobré a za přijatelnou cenu (nějakých 60 korun, což je místní průměr), příliš si ho neužijete. Další problém večera nastal s jídlem: Bar měl sice hezké menu s obrázky, na kterých se vyjímaly obří burgery a chutné šašliky přes celý talíř, realita ovšem vypadala asi jako po zásahu zmenšujícími paprsky. Hamburger mého amerického kolegy měl průměr zhruba desetirublové mince, můj šašlik (přinesený mimochodem o dvacet minut později a o patnáct minut později než hranolky, které k němu patřily) sestával ze zhruba pěti masových jednohubek a asi tří koleček naložené cibule. I když se mezitím podařilo spustit hokejový zápas, ani ne tak zásluhou obsluhy baru, jako toho, že po skončení nervydrásajícího curlingu začal zápas na kanálu Rossyia 1, odcházeli jsme rozčarování a zklamáni úrovní pivní kultury Petrohradu. Nezmiňuji se ani o tom, že ve chvíli, kdy chtěli dva naši němečtí přátelé odejít dříve, vrchní-sčítač s ultramoderním tabletem v ruce suše oznámil, že zaplatit zvlášť nelze a že budeme muset buď zaplatit všichni hned, nebo si to dohodnout mezi sebou. Dopili jsme a šli jsme. Hokej byl stejně nuda, bavil jenom Kanaďana.

Zlaté české pivo v české hospodě u českého hokeje.

Nechoďte v Petrohradu do Sítě Pivních Barů.

Věřte Slavii, ono se to jednou musí obrátit k lepšímu.

Dobrou noc.