Včera, dnes a zítra

Tak jsem přijel do země, kde včera již znamená zítra. Nebo zítra již znamená včera, následkem čehož nevíte, co je přesně za den, ale když se podíváte kolem sebe, jste si téměř jisti, že je rok 1985. Dlouho jsem přemýšlel, proč se petrohradské letiště jmenuje Pulkovo. Pravda, měl jsem svou teorii, ale chtěl jsem se nechat překvapit. Teorie se potvrdila. Letiště Pulkovo se jmenuje Pulkovo opravdu proto, že vypadá asi tak jako pulka normálního letiště. Vystoupíte z letadla, zamíříte do jednopatrové budovy, sejdete po schodech, vystojíte frontu na razítko od úředníka, jehož přepážka je tak vysoko, že si musíte stoupnout na špičky, abyste vůbec viděli, jestli tam nějaký úředník je (alespoň máte-li 175 cm nebo méně, tak, jako já) a pak už jen projdete dveřmi a jste venku. Žádné cavyky, žádné vyhřívané prostory pro dlouhé vítání, přiletěl jste do Ruska, tak jděte, co tu ještě budete okounět, za vámi čekají další, taky přijeli a taky se nemůžou dočkat, až je pošleme ven. Hned po příletu vás už z letištní plochy upoutá obří svítící nápis "Leningrad - Město-hrdina", který je pak v Petrohradu k vidění na mnoha místech (asi nejznámější hrdina je na Náměstí povstání-Plošadi vostanyia na konci Něvského prospektu) a který město dostalo za odměnu (ne ten nápis, ten titul) po devítisetdenním obléhání za druhé světové války. Asi aby to těm dvěma milionům obětí nebylo líto. Venku byla zima. Ne tedy taková zima, jakou by člověk v zimním Petrohradu očekával, ale přeci jen větší zima, než jaká by byla v Praze, kdyby tam byla zima, která tam není. Abych to rozvedl, ona ta zima letos zatím tak nějak není ani v Petrohradu. Na zemi sice v den mého příjezdu leželo trošku sněhu, aby se neřeklo (pořád ale víc, než v dějišti zimní olympiády), ale závěje nebo dvacetistupňové mrazy aby člověk pohledal. Skoro si říkám, jestli nebylo zbytečné kupovat si boty, které by vydržely snad i cestu na jižní pól (nebo na ten severní, kdyby byl zrovna zamrzlý), když místní chodí v botaskách a válenky už pravděpodobně uklidili do nejzazších koutů svých skříní, hned vedle zarámovaných fotografií cara Mikuláše, Lenina, Stalina, Chruščeva, Brežněva, toho od KGB a toho po něm a Gorbačova a Jelcina, kdyby náhodou ještě byly potřeba...