Napsal jsem to na úplném začátku (nebo aspoň myslím, že napsal) a napíšu to i teď. Petrohrad je úplně normální město, srovnatelné klidně s Prahou, Plzní, Libercem, Drážďanami, Jilemnicí a dokonce i s Brnem, i když to už míň. Neděje se tu celkem nic nenormálního, o čem bych mohl psát, a proto i intenzita mého blogu upadá. Dnešní kapitola se tak bude věnovat záležitosti na první pohled tak banální, jako je vystupování a nastupování do dopravních prostředků. Je mi líto, nic lepšího prozatím na skladě není.
Autobusy a trolejbusy sice mají v Pitěru na zastávkových cedulích jízdní řády, v drtivé většině na nich ale nejsou přesné časy odjezdů jednotlivých linek, ale jejich intervaly v různých denních dobách zadané s takovým rozpětím, že se do nich, pokud nenastane nějaká opravdu mimořádná situace, řidič jednoduše nemůže netrefit. Na každé zastávce se tak dozvíte, že většina linek jezdí přes den v intervalu 5 až 17 minut, po večerech pak klidně 10 až 30 minut. A některé mají problém vejít se i do toho. Na vině mohou být mimo jiné i nástupy a výstupy z jednotlivých dopravních prostředků, které hlavně v době ranní a odpolední špičky zaberou na některých stanicích s přehledem i několik minut. Začneme-li nastupováním, některé autobusy a trolejbusy přijedou na vaši zastávku už tak přeplněné, že se do nich na první pohled nikdo další vejít nemůže. To ovšem žádného Rusa neodradí od toho, aby se do autobusu či trolejbusu vejít zkusil, překvapivě často s kladným výsledkem. Pokud už i běžný Rus uzná, že do tohohle autobusu/trolejbusu se prostě nevejde (většinou poté, co to několikrát zkusil) a rozhodne se počkat na další, nezabrání to člověku, co stojí na zastávce za ním, v tom, aby se do dopravního prostředku nezkusil vměstnat on. Takový člověk, který se do podobně obsazeného prostředku vměstná, se následně téměř bez výjimky snaží dostat do středu autobusu, nehledě na to, jak obtížné se to jeví, ani na to, že na příští zastávce třeba stejně zase vystupuje. Zajímavá je rovněž lokalizace míst k sezení, zejména ze strany starších osob. Ty mají vyvinuté speciální radary, zachycující signály nejen z volných míst, ale i z míst, na nichž sedí někdo, kdo si to tak úplně nezaslouží (většinou někdo mladší), a k těmto místům se pak za pomoci hole či nákupní tašky snaží dostat. Je-li místo volné již při nástupu, setkal jsem se již několikrát s velice přesným vrhem právě nákupní taškou či kabelkou, která přistane na volném místě dříve, než se k němu nebohý senior dokáže prodrat osobně.
Chce-li Rus z přeplněného autobusu či trolejbusu vystoupit, zvedá se zásadně (nebo, stojí-li, dává se do pohybu), když už ne na předchozí zastávce, tak přinejmenším hned poté, co dopravní prostředek opustí onu zastávku předcházející zastávce Rusovi výstupní. Okamžitě po zahájení pohybu směrem ke dveřím se ptá, často opakovaně, osoby před sebou, jestli taky vystupuje, „vystupujete?“. Fráze „vystupujete?“ neznamená u nás doma ani tak dotaz na skutečné vystoupení člověka, které nás většinou nepříliš zajímá, ale taktním způsobem nahrazuje již tak zdvořilé „sdovolením“, „pardon“ nebo méně zdvořilé „uhněte“. Člověk u nás doma pak většinou po vyslovení dotazu na vystoupení „vystupujete?“ ustoupí stranou (je-li na to místo) nebo pokývne hlavou a na následující zastávce skutečně vystoupí, aby udělal člověku vystupujícímu za ním místo. Nikoli v Rusku. Po zadání dotazu „vystupujete?“ se můžete setkat se třemi hlavními typy reakcí:
1) „Ne.“ Rus bezelstně a bez jakékoli změny výrazu ve tváři prostě odpoví na položenou otázku. Ne, nevystupuju. Samozřejmě ví, že tázajícího ve skutečnosti nezajímalo, jestli vystupuje, nebo ne, přesto ale poskytne negativní odpověď a neuhne. Neuhne ani o centimetr a nechá vystupujícího prodrat se mezi ním a nějakou tyčí na držení ven, což bývá velmi často doslova artistický výkon. Jak už jsem tu ale psal dřív, překážení je ruský národní sport, takže to vypadá, že to jak překážejícímu, tak prodírajícímu se přijde úplně normální.
2) „Vystupuju.“ Tuhle větu ale řekne Rus jen ve chvíli, kdy na následující zastávce opravdu vystupuje, což je zrovna velká náhoda. Na druhou stranu se Rusové frází „vystupujete?“ obrací na spolucestující i ve chvíli, kdy je následující stanice konečná a tudíž tam musí vystoupit všichni, nebo je-li následující stanice přestupem na metro, kde stejně téměř všichni vystupují, a je jasné, že se cesta ven tak jako tak uvolní (ale nedej bože aby stál nejblíže dveřím někdo, kdo na metro nepřestupuje, protože ten pak nevystupuje, což znamená, že opravdu nevystupuje, stojí ve dveřích a je mu jedno, že všichni ostatní musí ven). Ani kladná odpověď na vystupující otázku ale neznamená, že v autobuse či trolejbuse nenastane rozruch, protože i když spolucestujícímu za vámi řeknete, že ano, vystupujete, začne se přes vás drát ke dveřím, buď ze strachu, že když budete vystupovat moc pomalu, on vystoupit nestačí, nebo díky nějaké vrozené soutěživosti, která má za následek, že chce Rus vystoupit dřív než vy.
3) Žádná reakce. Tento způsob odezvy praktikují podle dosavadního pozorování hlavně mladí lidé a hlavně ve chvíli, kdy se otázka „vystupujete?“ jeví naprosto zbytečnou už jen z toho důvodu, že prostě jiná možnost než vystoupit není. Pokud jste se do přeplněného dopravního prostředku nacpali na poslední chvíli (nechtělo se vám čekat dalších 6 až 48 minut), doslova vlajete ze dveří, je vám jasné, že po jejich otevření autobus exploduje a vy vyletíte ven, a zezadu na vás paní ve středních letech zaťuká s dotazem, jestli budete příští stanici vystupovat, blahosklonné mlčení se skutečně jeví jako nejlepší možná varianta.
Takže šťastnou cestu, ať už vystupujete kdekoli a dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat