Čímže živ je Rus?

Češtinsky poněkud kostrbatý titulek uvozuje další příspěvek, týkající se specifiků a typikálií života v Sankt Petěrburgu. Z předchozí kapitoly by se mohlo zdát, že Rus živ je především prací, což je do jisté míry sice pravda, jak ale zpívá Werich, „po práci legraci“, nikdo nemůže celou dobu jenom dřít…

Telefonováním živ je Rus. Vždycky a všude, s kýmkoli, kamkoli a odkudkoli. Zaprvé: Jak by taky nebyl, když je telefonování (po špatné vodce – dobrá je pořád levná, ale přeci jen dražší a řadí se tak na třetí místo) asi nejlevnější věcí v Rusku. Tarif s neomezeným voláním a gigabajtem internetu v mobilu se dá u nejmenovaného operátora pořídit za pro nás směšných (a to opravdu směšných, neboť když to od prodavače uslyšíte, nepochybně vám to vykouzlí úsměv na tváři) v přepočtu asi 130 korun a rozjuchané reklamy operátorů českých, ve kterých lidé s květinami ve vlasech tančí radostí poté, co za měsíc něčeho podobného zaplatili stejnou částku, za kterou by tady juchali celý rok, tak člověk hned vidí v jiném světle. Zadruhé: Ještě jsem skoro nezažil hodinu, na které by přednášejícímu nezvonil telefon. Ještě jsem nezažil hodinu, na které by přednášející zvonící telefon nezvedl. Učitelnici ruského jazyka (mimochodem, jmenuje se Jelena Ivánovna, ruštější jméno si jde jen stěží představit) zvoní mobil každé pondělí přesně ve stejnou dobu. Vždy se omluví (učitelnica, ne mobil), že jí volá dcera a vždy jí řekne, že nemůže, že má hodinu, aby se stejná situace opakovala opět následující pondělí. Třída se mezitím baví dohady nad tím, jestli je dcera Jeleny Ivánovny malá, nebo prostě blbá. Bohužel, vzhledem k věku Jeleny Ivánovny je pravděpodobnější druhá varianta. Zatřetí: Dosti dlouhá cesta autobusem či trolejbusem ze školy domů dává cizinci ideální možnost pozorovat Rusy a jejich telefonní návyky a ověřit si tak teorii o neoddělitelnosti Rusa od telefonního přístroje. Onehdá jsem stál nad zhruba dvacetiletou Ruskou, která telefonovala, už když jsem nastupoval (mimochodem, Rusové nedrží přístroj u ucha, ale téměř bez výjimky před ústy, přičemž poslech jim zprostředkovávají větší či menší sluchátka). Cesta od filologické fakulty ke kolejím trvá ve špičce přes natřískaný Vasilejevský ostrov (je tu tolik aut, autobusů, trolejbusů, tramvají, maršrutek, náklaďáků, lidí a psů a psích hovínek, že se člověk diví, že se ostrov s tím vším nepotopí do vod Finského zálivu) minimálně čtyřicet minut. Slečna samozřejmě celou cestu telefonovala, držíc telefon před ústy (mně by za tu dobu ruka asi upadla) a i přesto, že byla slečnou, tak až na občasné „da“ v intervalu přibližně pět minut, neříkala vůbec nic, z čehož lze usoudit, že u druhého aparátu byla zřejmě také žena, protože muž by tak dlouho souvisle mluvit nedokázal, i kdyby to četl. Začtvrté: Pozorujete-li eskalátory v metru, máte zase pocit, že petrohradské Bohnice zrovna dostaly vycházku, protože se z obou směrů, nahoru i dolů, střídavě ozývají nesouvislé výkřiky, odpovědi bez otázek a otázky bez odpovědi vycházející od Rusů s přístroji před ústy. Člověk tak nabývá pocitu, že odtrhnout Rusa od přístroje je asi jako sebrat dítěti jeho dudlík. A musí se přestat se otáčet za lidmi, když si myslí, že po něm něco chtějí.

Bankami živ je Rus. V Petrohradu je pravděpodobně největší koncentrace bank na metr čtvereční, na kilometr čtvereční, na obyvatele, na čtvrť i na město, jakou jsem kdy viděl. Banky jsou všude, nezřídka se dvě banky dělí o jeden dům, a druhů a značek bank je nepočítaně. Člověk si až říká, co všechno ruské banky schraňují, k čemu slouží a co si do nich chodí Rusové ukládat a co si z nich chodí vybírat (většina bank má minimálně dva, spíše ale tři bankomaty a bezpočet platebních automatů, do kterých můžete nacpat peníze za mobil, za nájem, za internet, za pokuty a prakticky za všechno, na co si vzpomenete – nemůžete je tam ale převést rovnou z účtu, pěkně si vystojíte frontu, která je všude i přes enormní počet bank a bankomatů, v prvním automatu vyberete, následně vystojíte frontu a do vedlejšího automatu vložíte). Zcela výstižný je tak slogan největšího zdejšího ústavu – Sberbank – „vsjegdá rjadom“, což by se sice dalo doslovně přeložit jako „vždycky vedle“, nevypovídá to ale o schopnostech analytického oddělení banky, ale o tom, že je opravdu vždycky někde blízko, aby si vzala nebo vám vydala vaše strmě padající rubly.

Náhodný příklad domu, který sdílejí dvě banky.

Jídlem, pitím a květinami živ je Rus. Koncentrace supermárketů, gipermárketů, minimárketů a květinářství budí úžas i u potravinově a květinově otrlejších jedinců. Otázka, jakým způsobem přežívá čtrnáct supermarketů v docházkové vzdálenosti deseti minut od našich kolejí, mi vrtá hlavou od doby, co jsem přijel. Do tohoto počtu samozřejmě nezahrnuji několik ovocnářství a zelinářství, obchody s nápoji, trafiku na každém rohu a bezpočet rychlých občerstvení, zahrnující vše od ruských palačinek přes kavkazskou kuchyni až po Japonsko a Čínu. A to jsem zdaleka neprošel všechny ulice v sousedství, tudíž počítám, že jsem ještě pěknou řádku podobných institucí minul. Pravdou je, že v onom desetiminutovém okruhu od kolejí je pouhých pět květinářství, všechna jsou ale bohatě zásobena a až po střechu narvána řezanými květinami i květinami v květináčích, kaktusy, stromečky, keříky, keramikou, balónky a minimálně jednou matrjoškou.

Na podpatcích živ(a) je Rus(ka). Každá. Při každé vhodné i při každé nevhodné (těch je víc) příležitosti. Moje přednášející na kurzech o historii sportovních hnutí například na svých deseticentimetrácích neustále mašíruje po třídě, klape po zbrusunovém linoleu a činí tak mou už tak nepříliš dokonalou schopnost porozumět ruštině ještě složitější. Viděl jsem už dokonce konduktora (resp. konduktorku) v autobuse na jehlových podpatcích, aspoň myslím, že se jim tak říká, což je samo o sobě velká odvaha, vezmeme-li v potaz styl jízdy některých místních řidičů, a ještě větší odvaha ve chvíli, kdy si představíme pohled a myšlenky cestujícího, kterému v oněch podpatcích šlápne na nohu, což my všichni muži z tanečních moc dobře známe.

A hlavně, Rus je živ dvacet čtyři hodin denně. Jak jinak si vysvětlit to, že polovina supermarketů, květinářství nebo lékáren (na jejichž abnormální množství jsem zapomněl) je otevřena nonstop (na rozdíl od některých barů, kde vám ve všední den v půl desáté klidně řeknou, že už si ani nemá cenu sedat, protože za chvíli zavírají). Klidně ve tři ráno si tak po návratu z tahu v nějaké inteligentnější hospodě koupíte chleba, sýr a mléko na snídani, za rohem květinu přítelkyni na omluvu, že jdete tak pozdě, a hned vedle ještě něco pěkného proti kašli. A necháte si rovnou umýt auto, myčky jsou bez rozdílu taky 24/7.

Takže… Dobrou noc? Nebo si radši jděte něco koupit.