Svůj 48. den v Petrohradu jsem jel poprvé tramvají. Díky Google streetview totiž člověk zjistí, že místa, ke kterým se složitě dostával autobusem a následně dvacet minut pěšky a z toho půlku cesty přes staveniště, se ve skutečnosti díky prapodivnému tvaru severovýchodního výběžku Vasilejevského ostrova nachází hned za rohem, navíc kousek od stanice metra. Co by ale neudělal pro své nohy, unavené věčným sezením u počítače a pohmožděné ležením a vyčerpané sledováním seriálů. Rozhodne se tedy popojet za roh tramvají. Jet tramvají není v Petrohradu žádná výhra, ve městě totiž neexistuje systém preference městské hromadné dopravy. Existuje systém preference dopravy všeobecně, což znamená, že místo toho, aby lidi chodili pěšky, jezdí autem, čím větším, tím lepší, nehledě na to, že by se po většinu dne dostali pěšky na místo určení rychleji. Koleje nekoleje, tramvaj tak stejně zůstane stát v zácpě, za což většinou může systém řazení automobilů podle vzorce
p = x + (y ≥ 1)
kdy p je skutečný počet řad automobilů stojících v zácpě a x je počet pruhů naznačených na vozovce, který je vždy o y (ale minimálně o jeden) menší, spolu s neochvějným smyslem Rusů vjet do křižovatky na červenou, zaseknout se uprostřed a zablokovat tak průjezd dopravě ze všech směrů. I když tak řidič-tramvaják zvoní a zvoní, tramvaj se nehýbe a nehýbe a člověk brzy lituje svého rozhodnutí využít jejích služeb. Když se tramvaj konečně dostane pryč z Vasilejevského ostrova, čeká cestujícího druhá zkouška, kterou je přejezd mostu. Všechny mosty v Petrohradu jsou složeny z několika částí s pohyblivým středem, který se po nocích zvedá, aby pod ním mohly proplouvat lodě. Takový střed je pak od zbytku mostu oddělen poměrně širokou mezerou a oproti zbytku mostu rovněž znatelně vyvýšen. Výsledkem je, že přejezd tramvaje přes most nejenže slouží cestujícím uvnitř jako simulátor jízdy ve čtyřbobu, ale dělá navíc takový kravál, že se lidé neznalí situace v několikakilometrové vzdálenosti dívají s obavami na nebe v očekávání silné bouře nebo letky stíhačů a na nedalekém stadionu Petrovski se (a to opravdu!) přerušuje pozápasová tisková konference, protože v tu chvíli není ale vůbec nic slyšet. Další zastávka (aniž by tam byla zastávka) tramvaje následuje poté, co vůz dospěje do blízkosti stadionu, kde se střetne s masou automobilů Peterburžců, kteří se na fotbal zajeli podívat vlastním vozem. Stadion Petrovski je sice krásný, na ostrůvek, na kterém se rozkládá, se ale kromě tribun, zhruba stovky antických sloupů v korintském slohu podpírajících tribuny, zhruba další stovky vlajek se znakem Gazpromu a čtyř obřích stožárů s reflektory nevejde vůbec nic, natož pak parkovací místa. Zoufalí fanoušci (kteří ale na sto procent věděli, že tahle situace nastane) tak parkují všude, včetně chodníků, přechodů pro chodce a právě tramvajových kolejí. „Nás more“ zní heslo fanoušků Zenitu (což nemá nic společného s oslovením našich romských spoluobčanů) a podle toho to před zápasem v okolí stadionu taky vypadá.
Když chce pak člověk odjet po zápase (a to dlouho potom, co hlavní „more“ opadne), rozhodne se dát ještě jednu šanci tramvaji, i když ví, že by se na druhou stranu řeky k metru dostal rychleji pěšky pozadu se zavázanýma očima po jedné noze a bez orientačního smyslu. Jak tak stojí na tramvajové zastávce (které tu mimochodem mají podobu pouhého obrázku tramvaje, pověšeného vysoko na drátech, takže dostat se přes dva proudy (+ y ≥ 1) rychle se řítících aut k zastavivší tramvaji je dalším adrenalinem), v protějším směru projede během pětadvaceti minut šestnáct vozů, aniž by jel jediný tím směrem, kterým člověk potřebuje. Někdy to půjdu prozkoumat, protože někde mezi zastávkou „Stanice metro Sportivnaja“ a „Leningradskou ZOO“ se buď hromadí tramvaje, nebo je tam díra, co je žere. Nebo otevřený most.
Dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat