Přišlo jaro

Mini

Do Petrohradu přišlo jaro. Ledva se teplota vyhoupla nad deset stupňů celsia, odložily Rusky své krátké upnuté šaty, které nosily během největších mrazů, a oblékly minisukně, které jsou tak mini, že to vypadá, že pod upnutými tričky s hlubokými výstřihy ani nejsou. Já si těhle věcí nevšímám, protože mám přítelkyni, ale údajně, když jde taková Ruska v takové minisukni či minikraťáskách kolem vás a jste-li muž, zpomalí, vypne hruď, natáhne krk (což ani není potřeba, protože na nezbytných podpatcích je stejně o hodně větší než vy) a bedlivě sleduje, jestli si jí všímáte. A zpomaluje a vypíná a natahuje údajně ještě usilovněji, rozpozná-li, že mluvíte jakýmkoli západně znějícím jazykem. Kanadský kolega mi dokonce přísahal, že když šla jedna taková kolem něj a on se na ní schválně nedíval, otočila se a pomalým obloukem kolem něj prošla ještě jednou…

Květák

Francouzský spolubydlící zakoupil sedm kilogramů květáku, zabral všechny funkční plotýnky sporáku (jsou tři ze čtyř a na tu třetí se musí dlouho čekat), všechny použitelné hrnce a jal se ho vařit. Když se vaří květák, smrdí to pak po celé kuchyni. Když se vaří sedm kilo květáku, smrdí to pak po celém bytě. Polštář a peřina vás vyprovázejí do hajan s vůní tolik připomínající školní jídelnu v pondělí, když byl mozeček, oblečení, které se sušilo na chodbě, o vás na několik metrů dopředu prozrazuje, že jste zaměstnancem květákové farmy, a dokonce moje boty, které jsou cítit mnohem hůř než květák, jsou teď cítit jako květák. Sedm kilo vařeného květáku je třeba někde uskladnit, naše lednice teď proto přetéká vařeným květákem a vše, co z lednice vyndáte, včetně mléka do kávy a masa, je cítit jako květák a chutná lehce po květáku. Zeptal jsem se Francouze, jestli má rád květák. Odpověděl, že ani moc ne…

Mezinárodní obchod

Čínský spolubydlící si chtěl prozměnu uvařit vejce, zjistil ale, že nemá vejce (Za téměř tři měsíce, co jsme tady, nejí náš čínský spolubydlící nic než kuře, mrkev, brambory a vejce. Všechno najednou a každý den, k obědu i k večeři. Krom toho od chvíle, kdy zjistil, že po něm jeho univerzita nevyžaduje žádný konkrétní dovezený počet kreditů, rozhodl se do tu školy nechodit a své předsevzetí drží už druhý měsíc, kdy tam ani nepáchnul. Většinu času tráví v posteli buď spaním, a to klidně celý den, nebo v posteli sledováním čínských filmů, podle salv smíchu zjevně komediálních, nebo jezdí na dlouhé dny někam a my nevíme kam). A jak tak zjistil, že nemá vejce, zašel do kuchyně za Kanaďanem a dvě vajíčka s ním vyměnil za téměř plnou láhev vodky. Když tuhle historku Kanaďan následně vyprávěl mně a našemu litevskému basketbalovému spoluhráči, notně jsme se nad Číňanovým počínáním nasmáli. Připomněl jsem, že kdybych dvě vejce potřeboval já, prostě bych se Kanaďana zeptal s tím, že mu je pak vrátím. Litevec poopravil, že on by se Kanaďana zřejmě zeptal, vracení vajec už by ale vynechal. Uvědomil jsem si, že bych se v takové situaci možná ani neptal, vzal si dvě vejce a Kanaďanovi pouze oznámil, že si jeho vejce beru. Nebo spíš až pak, že jsem si jeho vejce vzal. Litevec dodal, že on by si dvě vejce vzal, ale spíš by to nikomu neřekl. Vylovil jsem poslední zbytky své dobromyslnosti a nadhodil jsem, že bych se alespoň přiznal, kdyby si Kanaďan všiml, že mu dvě vejce zmizela. Nakonec jsme se shodli, že bychom si nejspíš vejce vzali, nikomu to neříkali, a kdyby se na to přišlo, tak bychom zatloukali a svedli to na Číňana.

Internacionálové

S jarem nastal boom venkovního fotbalu. Ne, že by se fotbal venku nehrál i v zimě, ale přeci jen, na sluníčku a umělé trávě to jde líp než ve vánici na zmrzlých ledových hroudách. Hřiště za našimi kolejemi od úsvitu do západu okupuje hrozen školou povinných ruských dětí, které ale evidentně před školou dávají přednost právě fotbalu a znemožňují nám trénovat na naše důležitá utkání. Fotbalové ligy GSOM (Graduate School of Management), určené výhradně pro studenty GSOM, jsme se rozhodli zúčastnit i přesto, že dobrá polovina z nás studenty GSOM není a o ekonomice nevíme vůbec nic. Náš tým, složený ze čtyř budoucích rakouských ekonomů, jednoho budoucího českého právníka, Bulhara, studujícího v Německu kdovíco, Francouze, kterého nechtěl tým, složený z Francouzů, nizozemského klavíristy, který v Německu studuje matematiku a statistiku, jeho kamaráda, který je tu jen na návštěvě, a mě, který se učí na příručího až v Teplicích, si bohužel nevedl příliš dobře a ze hry je venku už po základní skupině. Ale už to, že jsme na sebe na hřišti křičeli pokyny prokazatelně v šesti světových jazycích je možná v malém fotbálku světovým unikátem…