Psaním blogu, o kterém si někteří
lidé myslí, že je vtipný, si na sebe autor onoho blogu plete bič, jelikož si
oni lidé, kteří si myslí, že je blog vtipný, myslí, že bude vtipný i nadále, i
když se nic vtipného zrovna neděje. Autor takového blogu je pak nucen si mnohé
věci přikrášlovat, dělat vtipné záležitosti ze záležitostí, které vtipné
nejsou, nebo si vtipy zfleku vymýšlet. Výhodou psaní blogu v Rusku je
ovšem to, že cokoli autor napíše, jakkoli hloupě, nevěrohodně, překrouceně nebo
nesmyslně to zní, mu jeho čtenáři věří. Protože v téhle zemi se to stát
mohlo…
Den první: Málo česneku
Z Petrohradu do Moskvy je to
jen sedm hodin vlakem pro normální lidi a čtyři hodinky vlakem pro boháče. A jelikož
jsme normální lidi, jeli jsme vlakem pro normální lidi přes noc. Ve vlaku pro
normální lidi přes noc se většinou spí, neusídlí-li se nedaleko od vás vorvaň,
který v poloze na zádech vydává při každém vydechnutí zvuk tak silný, že se
cestující na posteli nad ním na okamžik ocitá ve stavu beztíže. Pokusy obrátit
vorvaně do jiné polohy, nejlépe na bok, znemožňuje jak omezený manipulační
prostor v uličce vlaku pro normální lidi, tak objem samotného kytovce. Pro
úspěch akce by zřejmě museli být na některé zastávce cesty, v Pskově nebo
Velikém Novgorodu, k vlaku přivoláni požárníci, a ty se nám obtěžovat
nechtělo. Ve vlaku jsme se navíc i přes všechny rušivé elementy poměrně slušně
zabydleli, členka výpravy Markéta M. zázračně objevila kdesi u záchodků skrytou
zásuvku, natáhla pětimetrovou prodlužovačku, kterou vždy nosí v kabelce, a
spokojeně nabíjela svůj telefon, členka výpravy Veronika V. byla ráda, že našla
změkčovadlo (jak po chvilce lovení ve svém paměťovém slovníku nazvala matraci),
a členka výpravy Hana Š. vytáhla krátce po kontrole jízdenek řízek, který měla
připravený ke druhé večeři a o kterém celou cestu na nádraží smutně vyprávěla,
že do něj dala málo česneku. Tak málo česneku, že se na ni otáčel celý vagón, přebilo
to odér z padesátky bot, třem cestujícím vyléčilo rýmu a jedno dítě
přiotrávilo tak, že ho jeho zoufalá matka musela křísit.
Den druhý: Zavřeno
Z Petrohradu do Moskvy je to
jen sedm hodin vlakem pro normální lidi, přesto si ale člověk může připadat,
jako kdyby projel půlku světa. Večer odjíždí a při nastupování do vlaku se na
jeho kufr či batoh snáší sněhové vločky, ráno přijede a v tropickém žáru spěšně
odhazuje všechny přebytečné svršky. Poznámka: Přijedete-li do Moskvy v pět
hodin ráno a máte spoustu plánů, zpomalte. V pět hodin ráno se v Moskvě
nikam nedostanete, jelikož metro jezdí až od šesti, a první hodinu svého pobytu
tak strávíte se zbytkem osazenstva vašeho vlaku v podchodu před zavřenými
dveřmi. Dalších deset minut strávíte cestou k samotné stanici, dalších dvacet
ve frontě na lístky, dalších pět zkoumáním podivných turniketů (které se
neotevírají, když jim ukážete kartu, ale naopak zavírají, když jim kartu neukážete,
a to dost surovým způsobem, takže Moskvy neznalému cizinci buď zlomí nohu, nebo
minimálně udělají modřinu), dalších pět k perónu a dalších pět zkoumáním,
co kam jede, protože koleje sice vedou na obou stranách nástupiště, jako v každém
normálním městě, může se ale klidně stát, že z každé z nich jede jiná
linka a opačný směr každé z linek je někde úplně jinde. Když si pak po
strastiplném hledání konečně sednete do metra a dostanete se do hostelu,
otevře vám mírně překvapený majitel ve slipech, který lehce po šesté ráno zřejmě
ještě spal, odložit si kufry vám ale dovolí a vás napadne, že když je tak brzo
ráno, půjdete se podívat na Rudé náměstí, které bude hezké, když tam nikdo
nebude. Rudé náměstí je ale zavřené, protože se uklízí po oslavách svátku práce,
hlídkující policista vám sdělí, že se otevře za dvě hodiny, a tak hledáte
otevřenou kavárnu na ranní kávu, jenže všechny kavárny jsou zavřené, takže
bloumáte po Moskvě a za dvě hodiny se vrátíte k Rudému náměstí, které je
pořád zavřené, takže jdete zase jinam a pomalu si začínáte myslet, že je Moskva
zavřené město, a to ještě nevíte, že Lenin, kterého jste chtěli vidět ze všeho
nejvíc, je zavřený. Aspoň že je to teplo a vy odpoledne proležíte na lavičkách
nebo v houpacích sítích parku Gorkovo (ve kterém bylo opravdu gorko),
necháte na sebe svítit sluníčko a večer si mažete spálený obličej za čtení
statusů vašich přátel a známých z Petrohradu, kteří píší něco o mrazu,
sněhu a vypnutém topení na kolejích…
Den třetí: To jsme v nějaké prdeli
Z Petrohradu do Moskvy je to
jen sedm hodin vlakem pro normální lidi, což není moc, ale mě Moskva přesto ohromila.
Možná na to má vliv jiná zeměpisná šířka, díky které to ve městě vypadá na
začátku května, jakože je jaro, a ne jako v Petrohradu, kde to na začátku
května vypadá, jakože jaro ještě dlouho nebude, nebo jakože už bylo, ale nikdo
si toho nevšiml, protože přišlo po setmění, kolem druhé ráno ho vystřídalo léto
a s rozedněním přišel podzim. I když má všudypřítomná zeleň a kvítí i svou
stinnou stránku – díky nim jsem viděl polovinu Moskvy skrze kapesník, střídavě
otírající slzy a nudli – dělá město na první pohled mnohem příjemnějším, než
hnědošedočerný Petrohrad a některé jeho části dokonce vypadají pod korunami
stromů a věžemi kostelíků jako poklidné zákoutí českého maloměsta. Podobný
dojem, mluvíme-li o maloměstě, udělala Moskva zřejmě i na členku výpravy Hanu
Š. Ta, když třetí den výletu do více než jedenáctimilionového města dojedla
řízky s málem česneku, vzhlédla nedaleko Moskevské Státní Univerzity k místním
výškovým budovám, svraštila obočí a vážným hlasem pravila: „To jsme v nějaké
prdeli, ne?“ Pravda, bylo to dále od středu města, nebylo to přímo v centru
někde u Rudé návsi, kapličky Vasila Blaženého, zvoničky Krista Spasitele nebo u
místní jednoty GUM, ale přesto… Jižní Morava má zřejmě jiná měřítka a Hana Š.
pochází evidentně z jedné z mnoha jihomoravských megalopolí, které se
v trojúhelníku mezi Brnem, Břeclaví a Uherským Hradištěm nachází…
Den čtvrtý: Věděli jste, že má Slovensko kosmonauta?
Z Petrohradu do Moskvy je to
jen sedm hodin vlakem pro normální lidi, přesto obě města nabízí zcela odlišné
atrakce. A když je Lenin, kterého jste chtěli strašně vidět, zavřený, protože je
kolem něj postavené lešení a na lešení je obrázek a na obrázku spousta barev a
přání všeho dobrého ke dni vítězství, nezbývá vám, než hledat alternativní
program. Kreml zvládnete za půlden (včetně vystání fronty na lístky, které vám
zpříjemní přelet několika desítek stíhaček a vrtulníků, které vypadají, jako by
mířily na Ukrajinu, ve skutečnosti ale spíš létají jen tak pro srandu, když už
ne na frontu na Ukrajině, tak na frontu do Kremlu), zbytek Moskvy je sice
hezký, ale nic, co by vám utkvělo v paměti, tak se vydáte dále od centra
ve snaze najít sochu dělníka a kolchoznice, která sice sama o sobě není žádný
div, ale nějak zabít čas musíte. A když cestou narazíte na muzeum kosmonautiky,
o kterém jste neměli ani tušení, že tam je (stejně jako pár hodin předtím o
soše dělníka a kolchoznice, o které jste se dozvěděli z pohledu v krámku
se suvenýry), jeho návštěva může být jen plusem. Vedle podobizny hrdiny
sovětského svazu a našeho současného zdejšího velvyslance soudruha Remka tam
uvidíte třeba Sputnik z roku 1957, vycpané psy-kosmonauty Strelku a Belku
z roku 1960, kteří se jako první vrátili, skafandry z všemožných let
a slovenského kosmonauta z roku 1999, o kterém čtyři z pěti členů
naší výpravy (všichni Češi) neměli předtím ani tušení. Jo a mimochodem, o
opalování si nechte jen zdát. Je strašná zima a večer k tomu prší, takže
než najdete správný vchod na správné nádraží (na jednom místě jsou tři nádraží,
každé s několika vchody k různým vlakům) jste promoklý na kost, že
neuschnete ani za devět hodin, které jede do Petrohradu vlak pro normální lidi,
který je k tomu ještě pomalý…
Žádné komentáře:
Okomentovat