Omlouvám se za delší pauzu, ale navštívila mě přítelkyně a od psaní blogu jsem si dal na chvíli voraz. Návštěva člověka, který je v Petrohradu poprvé, neznalý místních reálií, mě ale inspirovala k sestavení nedlouhého manuálu chování, který by v budoucnu nově přibyvším mohl usnadnit orientaci v „Benátkách severu“ a odpovědět na jejich nejpalčivější otázky. I když rozdíl mezi Evropou a Petrohradem není nijak výrazný (jak zvolal po příjezdu z Moskvy můj český spolužák: „Tady to přece není Rusko! Není to tu vůbec špinavý a na zemi se válí málo bordelu!), přesto toto město ukrývá některá specifika, která je dobré znáti a míti na paměti.
Neprocházejte dobrovolně bezpečnostními rámy na stanicích metra. Vypadáte-li jako potencionální terorista (tzn., že máte alespoň minimální náznak kavkazských rysů, usmíváte se, mluvíte cizí řečí, mluvíte rusky příliš nahlas nebo naopak příliš potichu a tak podobně), budete k průchodu vyzváni dozorujícím policistou. Každý průchozí bezpečnostním rámem je zaznamenán do velkého sešitu, ležícího vedle. Svým průchodem bez vyzvání ničíte policistovy statistiky a opotřebováváte rám.
Když už procházíte bezpečnostním rámem, neusmívejte se od ucha k uchu. V Rusku se nikdo nesměje, a už vůbec ne při průchodu bezpečnostním rámem. Vypadá to pak, že se dozorujícímu policistovi posmíváte.
Jděte na Něvský prospekt, ukazujte na nápisy v azbuce, čtěte je nahlas, jako by byly latinkou a hlasitě se tomu smějte. Dříve nebo později budete osloveni někým ze zvídavých Rusů, jakýže veselý národ s komickou řečí navštívil jejich město.
Neříkejte, že je palačinka se salátem cézar uvnitř hnusná, dokud ji neochutnáte. Když potom jíte svou pátou palačinku cézar za tři dny, vypadáte jako blbec.
Věta v restauraci, začínající „Dobar dan, želám si…“ není rusky, a to ani v případě, že je vyslovena s dokonalým ruským přízvukem.
Petrohrad je poměrně velké město, ne všichni cizinci v rozmezí od třinácti do třiceti pěti let jsou nutně spolužáky vašeho průvodce. Nenuťte ho, aby „se nestyděl a pozdravil je“.
Ano, všechno důležité najdete v Petrohradu na jedné ulici.
Ano, maršrutky jsou levné. Ne, pivo není levné.
Ano, Aurora je „ňáká malá“.
Ano, stadion Zenitu je „ňákej malej“.
Ne, pustíte-li někoho v metru sednout, podržíte-li někomu dveře nebo pustíte-li někoho před sebe, nepoděkuje vám.
Ne, Ermitáž není „na hodinku“.
Nemějte svému protějšku za zlé, doporučil-li vám vzít si s sebou zimní bundu, rukavice a čepici, a vy v jedenadvaceti stupních na ostrém slunci nemáte co na sebe. Minulý týden opravdu sněžilo.
Malé lesklé desetikopějkové mince si v obchodech zpátky neberte. Obdobou našich pěti haléřů už nikdy nikde nezaplatíte a dát je žebrákovi je trapné.
Uvědomte si, že svou nedokonalou znalostí azbuky můžete mást lidi kolem sebe. Bezelstná otázka v restauraci „zeptej se prosímtě, co je v té omáčce tap-tap“ (čti „tar-tar“) udělá z vašeho protějšku pitomce, který přijel ze země bez tatarky a navíc se ptá na něco, co ani v jídelním lístku není.
Každý den zhruba mezi jednou a půl druhou v noci se otevírají mosty, aby pod nimi propluly lodě, a cesta z Vasilijevského ostrova do centra tak není možná. Otázka „a co taxík?“ je bezpředmětná. Taxíky přes otevřené mosty skáčou jen v Mafii. Zajímavé je, že ještě nikoho nenapadlo zavést v nočních hodinách letecký most.
Poznámka: Některé z výše zmíněných veselých příhod jsou přibarvené, zveličené, zdeformované, nebo se vůbec nestaly. Tímto prohlášením se bráním proti pozdějšímu nařčení, že „jsem blbej“ nebo „teď vypadám jako blbá“. Každý, kdo přijede do Petrohradu, něco z toho dělá…
Žádné komentáře:
Okomentovat