Jednoho krásného petěrburského dne se všechny uklízečky z koleje č. 19 v Kapitánské ulici sebraly a odešly. Ten krásný den byl druhého dubna a od té doby se uklízečky nevrátily. A zřejmě jen tak nevrátí, soudě podle sdělení, vylepených na dveře každého z bytů, aby si jejich obyvatelé vynášeli své smetí sami (na dvě křídla o jedenácti poschodích a pěti bytech na každém poschodí tak připadlo sto deset sdělení v ruskojazyčném a anglickojazyčném provedení, čili zcela v souladu s ruskými zvyklostmi slušné plýtvání papírem, protože i bez sdělení by osazenstvo bytů po pár dnech pravděpodobně odhalilo nutnost vlastního nakládání s odpadem, možná kromě jednoho z bytů na našem patře, na jehož dveře, pod sdělení o vlastnoručním vynášení odpadu, kdosi přilepil papírek s anglickým nápisem „to se ještě uvidí“). Šeptanda tvrdí, že firma, která platí uklízečky, uklízečky neplatí a že univerzita, která platí firmu, která platí uklízečky, ale uklízečky neplatí, nechce uklízečky platit taky. Z našeho Alkrónu mezi kolejemi se tak během několika dnů pomalu stává studentský Chánov. Odpadkový koš v naší kuchyni se k překvapení většiny osazenstva našeho bytu začal plnit a ve chvíli, kdy se naplnil, přestal se sám od sebe vyprazdňovat (zajímavé je, že podle ohlasů z bytů s dámským osazenstvem jejich koše paní uklízečky nikdy nevynášely, zatímco odpadky z košů pánských bytů mizely téměř každodenně). Pravda, většinu obyvatel pětasedmdesátky to zaskočilo, ale jen na chvíli. Jako první nastalý problém rozetnul náš čínský kolega, který po několika neúspěšných pokusech navršit odpad do komínku vzal zbytky svého kuřete a vyklopil je vedle koše na zem, kteroužto praktiku rychle převzali oba Francouzi a Kanaďan, asi protože to je napůl Francouz taky. Jediného Švéda tento postup příliš nenadchnul, ale neřeknul nic, on totiž skoro nemluví. Po třech dnech, kdy pod nánosem mastnoty a zbytků jídla přestaly být rozeznatelné plotýnky na sporáku a člověk, který chtěl vařit, musel pánve a hrnce pokládat na černou plochu odhadem, zakoupil Švéd ze svého čisticí prostředek na kuchyňské povrchy, který mlčky postavil vedle plotny. Nezůstal jsem pozadu a rovněž ze svého jsem zakoupil šedesátilitrové pytle na odpadky, které jsem rovněž mlčky, leč výmluvně umístil vedle rostoucí odpadkové mohyly-památníku čínsko-francouzsko-kanadské spolupráce. Číňan, vida pytle, prohlásil, že jde o dobrý nápad, a mezitím, co pečlivě odkládal slupky od svých brambor na podlahu, smutně dodal, že je akorát škoda, že ty odpadky nikdo nevynese. Kanaďan zády k oknu pohlédl na svůj iPhone, konstatoval, že prší, a že když odpad rozdělíme na menší části a vyhodíme z okna, déšť ho spláchne a nikdo nic nepozná. Na závěr čtvrtého dne jsme se se Švédem, mlčky, rozhodli, že odpadky vyneseme. Dříve, když se odpad v kuchyni nahromadil i navzdory snahám uklízeček, stačilo dojít k výtahu, vyhledat nedalekou šachtu, odpadky do ní vetknout a vše s náležitým řinčením či žuchnutím (podle toho, co člověk do šachty vetknul) přistálo kdesi v nedozírné temnotě. K našemu překvapení ovšem na všech patrech kdosi kovové poklopy šachet přivařil k jejich rámu a spásná díra tak již není více dostupná. O patro pod námi někdo z jeho obyvatel zjistil to samé a rezignovaně zanechal odpadky ležet u zavařené šachty. O den později k nim někdo jiný přidal velký fixou vyvedený nápis „are you serious???“. To se nám dělat nechtělo a nezbývalo tedy, než se podle instrukcí vydat s odpadem výtahem do prvního patra (což v ruštině znamená přízemí). Veškerý odpad se provizorně shromažďuje v nevelké komůrce mezi výtahy a schodištěm, problémem ovšem zůstává to, že jej následně nikdo nepřemisťuje na jiné místo a komůrka je dostatečně nevelká na to, aby se po čtyřech dnech zaplnila do poloviny své výšky. Problémem č. 2 je pak to, že je ona místnost zároveň vyústěním požárního schodiště, takže v případě požáru teď máme dvě možnosti, tou první je seběhnout po schodech a hupsnout do hromady hnijících odpadků, tou druhou stále ještě zůstává slaňování po zdi s evakuačním lanem z krabice v naší kuchyni. Nemusím asi dodávat, že hromady odpadků, sebrané do dvou komůrek v přízemí z celkem sto deseti bytů, začínají plnit budovu poněkud nepříjemným odérem…
Paní uklízečky, vraťte se, my už budeme hodní…
Žádné komentáře:
Okomentovat