Minsk má víc než dva miliony
obyvatel. Příjemné zelené město, ani vám nepřijde, že jste přijeli do
diktatury, připadáte si jako v Praze. Bělorusové dokázali dovést
k dokonalosti pražské nářečí a tak v Minsku jdete po vulici, míjíte
obchod, kde se prodává vobuv a tak podobně. Jako od Pražáka.
Vybrat si z bankomatu milion
je super pocit až do té doby, než zjistíte, jak neuvěřitelně otravné je hledat
v přeplněné peněžence stotisícové částky na každý oběd, dvacet pět tisíc
za točené pivo nebo tři tisíce sedm set za žeton na metro. Jak tak dostáváte v obchodech
„sdáču“ v bankovkách o hodnotě 100 a 50 běloruských rublů (necelých dvacet
a necelých deset haléřů, tudíž peníze, kterými se nedá zaplatit ani tady), do
peněženky se vám to nevejde a plní se vám všechny kapsy, což činí hledání jakékoli
bankovky o normální hodnotě (tj. nad deset tisíc rublů) velmi obtížným. Nehledě
na to, že mají všechny podobnou barvu ve škále zhruba od světle hnědé přes
světle hnědozelenou po světle hnědočervenou. Kdyby někomu z vás chyběly bankovky
v Monopolech, něco vám přivezu. Bude to stoprocentně levnější, než kupovat
balíček hracích peněz.
Centrum starého Minsku má dvě
ulice na délku a možná tři na šířku. Hned vedle něj stojí krásně hranatý
mramorovo-prosklený palác republiky zhruba o dvojnásobné rozloze. Takže asi
něco tak jako Varšava. Centrum je upravené, čisté a stojí v něm krásně
opravené historické domy. Asi čtyři.
Většina turistických prospektů
láká v Minsku jako na jednu z největších atrakcí na stadion Dinama. „Krásná
budova ze třicátých let, dějiště fotbalových utkání olympiády 1980, domov
běloruského reprezentačního družstva, kandidát na pořadatelství finále Evropské
ligy 2018.“ Když ale fotbalový fanoušek na slavný stadion přijde, zjistí, že na
něm Dinamo ani běloruská reprezentace v probíhající sezoně už zřejmě
nehráli. Hřiště plné pampelišek, půlka tribuny zbouraná, zbytek bez sedaček,
všudypřítomný plevel. Asi jako kdyby Brno lákalo turisty na stadion Za
Lužánkami…
Snídaně v našem hotelu není
na švédských stolech, nýbrž se každému hostu nosí zvlášť. Každý strávník
dostane postupně na malých talířcích vše, co by mohlo ležet na švédském stole,
s tím rozdílem, že na švédském stole by si vzal jen to, co chce, a takhle
mu přinesou všechno, ať to chce, nebo nechce. Je to výhodné po všech stránkách –
trvá to déle, způsobuje více zmatků a vyžaduje více zaměstnaných číšníků a více
nezaměstnaných dozorců, kteří číšníkům ukazují, co a kam nosit.
V dresu jakéhokoli národního
týmu jste pro Bělorusy velkou atrakcí. Polovina Minsku se s vámi chce
fotit, minimálně polovina z toho nemá tušení, číže dres to máte na sobě.
Fotí se s vámi dokonce i ochranka na stadionu, která se slovy „počkej, s Čechem
ještě nemám“ podává mobil kolegovi od vedlejšího kontrolního rámu a pět minut do
zápasu nechává fronty nervózních fanoušků před svými rámy čekat. Někteří z Bělorusů
si s vámi po fotografování chtějí dres po vzoru závěru významných
fotbalových klání dokonce vyměnit. Za můj červený trikot se lvem a orlicemi už
jsem tak mohl dostat výměnou jednu sovětskou vlajku, podepsaný dres Dinama
Minsk („Smatri, zděs treňér Sykora,“ vychvaloval svou nabídku zhruba
padesátiletý Minsčan.) a koženou bundu, jejíž kvalitu jsem v šeru nemohl
posoudit. Nevyměnil jsem…
Žádné komentáře:
Okomentovat