Notář mi vyprávěl, že dědeček byl vyhlášený samotář. Lidem se vyhýbal a
nikoho kolem sebe nesnesl. Ale odjakživa toužil stát se hostinským. Nejdřív si
otevřel hospodu u silnice na Písek. Ale chodili mu tam lidi. Pak si najal
hostinec na náměstí v Opočně, zas mu tam chodili. A tak si postavil tohleto.
Bělorusko bylo vyhlášený samotář.
Ostatním zemím se vyhýbalo, nikoho kolem sebe nesneslo. Ale odjakživa toužilo
pořádat mistrovství světa. A proto všichni Bělorusové s nadšením přivítali
Mistrovství světa v hokeji v roce 2014. Ale chodili jim tam lidi…
Květnový Minsk je na první pohled
nádherné město, o to nádhernější, když přijedete z promrzlého Petrohradu.
Stromy vás zdraví svými zelenými lístky, tulipány na vás v lehkém větru
mávají žlutými a červenými květy, Lukašenko se směje, až se mu knír třese,
minské hlavní nádraží je čerstvě natřené několika vrstvami barvy a mezi
dlaždicemi je vytrhaný plevel. Ulice jsou tak čisté, že by se z nich dalo
jíst, vozy metra vám hlásí vtipně znějící názvy stanic ve vtipně znějící
angličtině a bankomaty vám s otevřenou náručí nabízí nejmenší částku na výběr
půl milionu. Idyla ale končí, jakmile přijde na hotel, restauraci, hokejovou
arénu nebo jakékoli jiné místo, na kterém se potenciálně může srotit více lidí,
kteří něco chtějí. Celou dobu nic a najednou zájezd…
Mistrovství světa vnáší mezi
běloruský lid paniku a chaos, srovnatelný s blížícím se náletem nebo tím,
když šlápnete do mraveniště. Frontu na žetony na metro rozhodně neurychluje neustálé
přepočítávání bankovek (jeden žeton za 3 700 rublů, což je asi sedm korun)
a zoufalá snaha běloruských prodavaček žetonů vysvětlit dalšímu cizinci, že
nemají nazpět na dvousettisícovku, kterou jim vydal bankomat. Po příchodu do
hotelu, který má jedenáct poschodí a zhruba stovku pokojů zjistíte, že i přes
jedenáct poschodí a stovku pokojů má jen jednu maličkou recepci a i když jste
přijeli brzy a jsou před vámi tři lidé, ve frontě stojíte sedmdesát minut. Když
totiž dojde řada na člověka před vámi (poté, co se člověk před ním dvacet minut
snažil vysvětlit, že si pokoj rezervoval po telefonu a rezervační email tedy
ukázat nemůže), odejde paní recepční bez jediného slova ven na cigaretku. Když
pak přijde řada na vás a jediné, co chcete, je sprcha a postel, čtvrt hodiny se
řeší, proč nemáte běloruskou migrační kartu (ve vlaku z Ruska není žádná
kontrola, do Minsku dojedete, aniž by se na vás běloruský policista byť jen
podíval, navíc Rusko a Bělorusko mají společné migrační karty, takže v použití
té ruské není žádný problém) a dalších deset minut, jak je možné, že když jste
dva na jednom pokoji, máte pasy dvou různých zemí. Nakonec jste opravdu rád, že
jste přijel brzo a že jste stál jen těch sedmdesát minut, protože se za vámi
mezitím vytvořila fronta minimálně na tři hodiny.
Bilboardy po celém Minsku na vás
křičí, jak je Bělorusko rádo, že vás tu má, jak vás tu vítá a že si máte užít
běloruské pohostinnosti. Což o to, Bělorusové se na šampionát připravili zřejmě
dosti důsledně, před arénou je množství atrakcí a několik velkých pivních stanů
s desítkami členů personálu, kterým ale zřejmě už nikdo neřekl, že k nim
přijedou tisíce fanoušků. A taky jim zřejmě nikdo neukázal, jak se točí pivo.
Fronty se tak s blížícím se zápasem zvětšují, barové pulty se plní kelímky
plnými pěny, nálada některých žíznivých fanoušků klesá úměrně s pročekanou
dobou. Zmatené Bělorusky a zmatení Bělorusové mají zřejmě zakázáno přijímat
rady od cizinců a tak navzdory mírnějším („Děvuška, éta náda lít po straně.“) i
ostřejším („To si do piči nikdy neviděla pivo? Nakloň to!“) radám tvrdošíjně
točí přímo a plní půllitry další pěnou. Každá pípa má navíc svého přísné
vypadajícího kontrolora, který kontroluje správnou míru, a tak i když by si
žíznivý fanoušek spokojeně vzal svůj podmírák, nesmí a musí si počkat, až pěna
opadne a dolije se správná míra. Jak řekli mému spolužákovi Tomášovi na
seznamovacím kurzu, když odmítl převzít zpola prázdný půllitr „Á, tak pán si
počká!“ A tak se čeká. Když přišla na řadu přede mnou stojící korpulentní
slovenská fanynka a hlubokým hlasem sdělila minimálně o polovinu méně vážící Bělorusce,
že chce dvacet piv, dívenka málem padla do mdlob a raději k pípě zavolala
odvedle svého kolegu. Ten měl naštěstí povolení točit pivo, protože i personál
má své přesně rozdělené úkoly, někdo točí, někdo bere peníze a někdo vydává
jídlo, a když náhodou odejde člověk, který točí (většinou si jde s mobilem
u ucha někam zavolat), zbylý personál, který má na starosti ohřívání párků nebo
výdej balíčků s čipsy, stojí a zoufale vysvětluje křičícím fanouškům, že
pivo točit nemůže, protože k tomu nemá povolení.
Nápisy v Minsku nás
vítají a jsou rády, že jsme přijeli. Jak nám ale řekl večer po zápase náš nový
běloruský kamarád, který tvrdil, že umí česky, odmítal mluvit rusky a nikdo mu
moc nerozuměl, většině minsčanů je mistrovství světa ukradené. Akorát je štve,
že na místě oblíbeného parku v centru města postavili nový hotel, který
stejně do mistrovství nestačili dodělat…
Žádné komentáře:
Okomentovat