Přišlo jaro

Mini

Do Petrohradu přišlo jaro. Ledva se teplota vyhoupla nad deset stupňů celsia, odložily Rusky své krátké upnuté šaty, které nosily během největších mrazů, a oblékly minisukně, které jsou tak mini, že to vypadá, že pod upnutými tričky s hlubokými výstřihy ani nejsou. Já si těhle věcí nevšímám, protože mám přítelkyni, ale údajně, když jde taková Ruska v takové minisukni či minikraťáskách kolem vás a jste-li muž, zpomalí, vypne hruď, natáhne krk (což ani není potřeba, protože na nezbytných podpatcích je stejně o hodně větší než vy) a bedlivě sleduje, jestli si jí všímáte. A zpomaluje a vypíná a natahuje údajně ještě usilovněji, rozpozná-li, že mluvíte jakýmkoli západně znějícím jazykem. Kanadský kolega mi dokonce přísahal, že když šla jedna taková kolem něj a on se na ní schválně nedíval, otočila se a pomalým obloukem kolem něj prošla ještě jednou…

Květák

Francouzský spolubydlící zakoupil sedm kilogramů květáku, zabral všechny funkční plotýnky sporáku (jsou tři ze čtyř a na tu třetí se musí dlouho čekat), všechny použitelné hrnce a jal se ho vařit. Když se vaří květák, smrdí to pak po celé kuchyni. Když se vaří sedm kilo květáku, smrdí to pak po celém bytě. Polštář a peřina vás vyprovázejí do hajan s vůní tolik připomínající školní jídelnu v pondělí, když byl mozeček, oblečení, které se sušilo na chodbě, o vás na několik metrů dopředu prozrazuje, že jste zaměstnancem květákové farmy, a dokonce moje boty, které jsou cítit mnohem hůř než květák, jsou teď cítit jako květák. Sedm kilo vařeného květáku je třeba někde uskladnit, naše lednice teď proto přetéká vařeným květákem a vše, co z lednice vyndáte, včetně mléka do kávy a masa, je cítit jako květák a chutná lehce po květáku. Zeptal jsem se Francouze, jestli má rád květák. Odpověděl, že ani moc ne…

Mezinárodní obchod

Čínský spolubydlící si chtěl prozměnu uvařit vejce, zjistil ale, že nemá vejce (Za téměř tři měsíce, co jsme tady, nejí náš čínský spolubydlící nic než kuře, mrkev, brambory a vejce. Všechno najednou a každý den, k obědu i k večeři. Krom toho od chvíle, kdy zjistil, že po něm jeho univerzita nevyžaduje žádný konkrétní dovezený počet kreditů, rozhodl se do tu školy nechodit a své předsevzetí drží už druhý měsíc, kdy tam ani nepáchnul. Většinu času tráví v posteli buď spaním, a to klidně celý den, nebo v posteli sledováním čínských filmů, podle salv smíchu zjevně komediálních, nebo jezdí na dlouhé dny někam a my nevíme kam). A jak tak zjistil, že nemá vejce, zašel do kuchyně za Kanaďanem a dvě vajíčka s ním vyměnil za téměř plnou láhev vodky. Když tuhle historku Kanaďan následně vyprávěl mně a našemu litevskému basketbalovému spoluhráči, notně jsme se nad Číňanovým počínáním nasmáli. Připomněl jsem, že kdybych dvě vejce potřeboval já, prostě bych se Kanaďana zeptal s tím, že mu je pak vrátím. Litevec poopravil, že on by se Kanaďana zřejmě zeptal, vracení vajec už by ale vynechal. Uvědomil jsem si, že bych se v takové situaci možná ani neptal, vzal si dvě vejce a Kanaďanovi pouze oznámil, že si jeho vejce beru. Nebo spíš až pak, že jsem si jeho vejce vzal. Litevec dodal, že on by si dvě vejce vzal, ale spíš by to nikomu neřekl. Vylovil jsem poslední zbytky své dobromyslnosti a nadhodil jsem, že bych se alespoň přiznal, kdyby si Kanaďan všiml, že mu dvě vejce zmizela. Nakonec jsme se shodli, že bychom si nejspíš vejce vzali, nikomu to neříkali, a kdyby se na to přišlo, tak bychom zatloukali a svedli to na Číňana.

Internacionálové

S jarem nastal boom venkovního fotbalu. Ne, že by se fotbal venku nehrál i v zimě, ale přeci jen, na sluníčku a umělé trávě to jde líp než ve vánici na zmrzlých ledových hroudách. Hřiště za našimi kolejemi od úsvitu do západu okupuje hrozen školou povinných ruských dětí, které ale evidentně před školou dávají přednost právě fotbalu a znemožňují nám trénovat na naše důležitá utkání. Fotbalové ligy GSOM (Graduate School of Management), určené výhradně pro studenty GSOM, jsme se rozhodli zúčastnit i přesto, že dobrá polovina z nás studenty GSOM není a o ekonomice nevíme vůbec nic. Náš tým, složený ze čtyř budoucích rakouských ekonomů, jednoho budoucího českého právníka, Bulhara, studujícího v Německu kdovíco, Francouze, kterého nechtěl tým, složený z Francouzů, nizozemského klavíristy, který v Německu studuje matematiku a statistiku, jeho kamaráda, který je tu jen na návštěvě, a mě, který se učí na příručího až v Teplicích, si bohužel nevedl příliš dobře a ze hry je venku už po základní skupině. Ale už to, že jsme na sebe na hřišti křičeli pokyny prokazatelně v šesti světových jazycích je možná v malém fotbálku světovým unikátem…

Cizinec v Petrohradu

Omlouvám se za delší pauzu, ale navštívila mě přítelkyně a od psaní blogu jsem si dal na chvíli voraz. Návštěva člověka, který je v Petrohradu poprvé, neznalý místních reálií, mě ale inspirovala k sestavení nedlouhého manuálu chování, který by v budoucnu nově přibyvším mohl usnadnit orientaci v „Benátkách severu“ a odpovědět na jejich nejpalčivější otázky. I když rozdíl mezi Evropou a Petrohradem není nijak výrazný (jak zvolal po příjezdu z Moskvy můj český spolužák: „Tady to přece není Rusko! Není to tu vůbec špinavý a na zemi se válí málo bordelu!), přesto toto město ukrývá některá specifika, která je dobré znáti a míti na paměti.

Neprocházejte dobrovolně bezpečnostními rámy na stanicích metra. Vypadáte-li jako potencionální terorista (tzn., že máte alespoň minimální náznak kavkazských rysů, usmíváte se, mluvíte cizí řečí, mluvíte rusky příliš nahlas nebo naopak příliš potichu a tak podobně), budete k průchodu vyzváni dozorujícím policistou. Každý průchozí bezpečnostním rámem je zaznamenán do velkého sešitu, ležícího vedle. Svým průchodem bez vyzvání ničíte policistovy statistiky a opotřebováváte rám.

Když už procházíte bezpečnostním rámem, neusmívejte se od ucha k uchu. V Rusku se nikdo nesměje, a už vůbec ne při průchodu bezpečnostním rámem. Vypadá to pak, že se dozorujícímu policistovi posmíváte.

Jděte na Něvský prospekt, ukazujte na nápisy v azbuce, čtěte je nahlas, jako by byly latinkou a hlasitě se tomu smějte. Dříve nebo později budete osloveni někým ze zvídavých Rusů, jakýže veselý národ s komickou řečí navštívil jejich město.

Neříkejte, že je palačinka se salátem cézar uvnitř hnusná, dokud ji neochutnáte. Když potom jíte svou pátou palačinku cézar za tři dny, vypadáte jako blbec.

Věta v restauraci, začínající „Dobar dan, želám si…“ není rusky, a to ani v případě, že je vyslovena s dokonalým ruským přízvukem.

Petrohrad je poměrně velké město, ne všichni cizinci v rozmezí od třinácti do třiceti pěti let jsou nutně spolužáky vašeho průvodce. Nenuťte ho, aby „se nestyděl a pozdravil je“.

Ano, všechno důležité najdete v Petrohradu na jedné ulici.

Ano, maršrutky jsou levné. Ne, pivo není levné.

Ano, Aurora je „ňáká malá“.

Ano, stadion Zenitu je „ňákej malej“.

Ne, pustíte-li někoho v metru sednout, podržíte-li někomu dveře nebo pustíte-li někoho před sebe, nepoděkuje vám.

Ne, Ermitáž není „na hodinku“.

Nemějte svému protějšku za zlé, doporučil-li vám vzít si s sebou zimní bundu, rukavice a čepici, a vy v jedenadvaceti stupních na ostrém slunci nemáte co na sebe. Minulý týden opravdu sněžilo.

Malé lesklé desetikopějkové mince si v obchodech zpátky neberte. Obdobou našich pěti haléřů už nikdy nikde nezaplatíte a dát je žebrákovi je trapné.

Uvědomte si, že svou nedokonalou znalostí azbuky můžete mást lidi kolem sebe. Bezelstná otázka v restauraci „zeptej se prosímtě, co je v té omáčce tap-tap“ (čti „tar-tar“) udělá z vašeho protějšku pitomce, který přijel ze země bez tatarky a navíc se ptá na něco, co ani v jídelním lístku není.

Každý den zhruba mezi jednou a půl druhou v noci se otevírají mosty, aby pod nimi propluly lodě, a cesta z Vasilijevského ostrova do centra tak není možná. Otázka „a co taxík?“ je bezpředmětná. Taxíky přes otevřené mosty skáčou jen v Mafii. Zajímavé je, že ještě nikoho nenapadlo zavést v nočních hodinách letecký most.

Poznámka: Některé z výše zmíněných veselých příhod jsou přibarvené, zveličené, zdeformované, nebo se vůbec nestaly. Tímto prohlášením se bráním proti pozdějšímu nařčení, že „jsem blbej“ nebo „teď vypadám jako blbá“. Každý, kdo přijede do Petrohradu, něco z toho dělá…

Všichni tu umřeme ve špíně a smradu

Jednoho krásného petěrburského dne se všechny uklízečky z koleje č. 19 v Kapitánské ulici sebraly a odešly. Ten krásný den byl druhého dubna a od té doby se uklízečky nevrátily. A zřejmě jen tak nevrátí, soudě podle sdělení, vylepených na dveře každého z bytů, aby si jejich obyvatelé vynášeli své smetí sami (na dvě křídla o jedenácti poschodích a pěti bytech na každém poschodí tak připadlo sto deset sdělení v ruskojazyčném a anglickojazyčném provedení, čili zcela v souladu s ruskými zvyklostmi slušné plýtvání papírem, protože i bez sdělení by osazenstvo bytů po pár dnech pravděpodobně odhalilo nutnost vlastního nakládání s odpadem, možná kromě jednoho z bytů na našem patře, na jehož dveře, pod sdělení o vlastnoručním vynášení odpadu, kdosi přilepil papírek s anglickým nápisem „to se ještě uvidí“). Šeptanda tvrdí, že firma, která platí uklízečky, uklízečky neplatí a že univerzita, která platí firmu, která platí uklízečky, ale uklízečky neplatí, nechce uklízečky platit taky. Z našeho Alkrónu mezi kolejemi se tak během několika dnů pomalu stává studentský Chánov. Odpadkový koš v naší kuchyni se k překvapení většiny osazenstva našeho bytu začal plnit a ve chvíli, kdy se naplnil, přestal se sám od sebe vyprazdňovat (zajímavé je, že podle ohlasů z bytů s dámským osazenstvem jejich koše paní uklízečky nikdy nevynášely, zatímco odpadky z košů pánských bytů mizely téměř každodenně). Pravda, většinu obyvatel pětasedmdesátky to zaskočilo, ale jen na chvíli. Jako první nastalý problém rozetnul náš čínský kolega, který po několika neúspěšných pokusech navršit odpad do komínku vzal zbytky svého kuřete a vyklopil je vedle koše na zem, kteroužto praktiku rychle převzali oba Francouzi a Kanaďan, asi protože to je napůl Francouz taky. Jediného Švéda tento postup příliš nenadchnul, ale neřeknul nic, on totiž skoro nemluví. Po třech dnech, kdy pod nánosem mastnoty a zbytků jídla přestaly být rozeznatelné plotýnky na sporáku a člověk, který chtěl vařit, musel pánve a hrnce pokládat na černou plochu odhadem, zakoupil Švéd ze svého čisticí prostředek na kuchyňské povrchy, který mlčky postavil vedle plotny. Nezůstal jsem pozadu a rovněž ze svého jsem zakoupil šedesátilitrové pytle na odpadky, které jsem rovněž mlčky, leč výmluvně umístil vedle rostoucí odpadkové mohyly-památníku čínsko-francouzsko-kanadské spolupráce. Číňan, vida pytle, prohlásil, že jde o dobrý nápad, a mezitím, co pečlivě odkládal slupky od svých brambor na podlahu, smutně dodal, že je akorát škoda, že ty odpadky nikdo nevynese. Kanaďan zády k oknu pohlédl na svůj iPhone, konstatoval, že prší, a že když odpad rozdělíme na menší části a vyhodíme z okna, déšť ho spláchne a nikdo nic nepozná. Na závěr čtvrtého dne jsme se se Švédem, mlčky, rozhodli, že odpadky vyneseme. Dříve, když se odpad v kuchyni nahromadil i navzdory snahám uklízeček, stačilo dojít k výtahu, vyhledat nedalekou šachtu, odpadky do ní vetknout a vše s náležitým řinčením či žuchnutím (podle toho, co člověk do šachty vetknul) přistálo kdesi v nedozírné temnotě. K našemu překvapení ovšem na všech patrech kdosi kovové poklopy šachet přivařil k jejich rámu a spásná díra tak již není více dostupná. O patro pod námi někdo z jeho obyvatel zjistil to samé a rezignovaně zanechal odpadky ležet u zavařené šachty. O den později k nim někdo jiný přidal velký fixou vyvedený nápis „are you serious???“. To se nám dělat nechtělo a nezbývalo tedy, než se podle instrukcí vydat s odpadem výtahem do prvního patra (což v ruštině znamená přízemí). Veškerý odpad se provizorně shromažďuje v nevelké komůrce mezi výtahy a schodištěm, problémem ovšem zůstává to, že jej následně nikdo nepřemisťuje na jiné místo a komůrka je dostatečně nevelká na to, aby se po čtyřech dnech zaplnila do poloviny své výšky. Problémem č. 2 je pak to, že je ona místnost zároveň vyústěním požárního schodiště, takže v případě požáru teď máme dvě možnosti, tou první je seběhnout po schodech a hupsnout do hromady hnijících odpadků, tou druhou stále ještě zůstává slaňování po zdi s evakuačním lanem z krabice v naší kuchyni. Nemusím asi dodávat, že hromady odpadků, sebrané do dvou komůrek v přízemí z celkem sto deseti bytů, začínají plnit budovu poněkud nepříjemným odérem…

Paní uklízečky, vraťte se, my už budeme hodní…

Zpráva o plnění závazků a výsledcích první dvouměsíčky

V Leningradu dne 1. dubna 2014

Předně k uplynulému období, proč jsme se k evaluaci plnění závazků rozhodli využít dvouměsíčky: Pětiletka se pro účely hodnocení zahraničního studijního pobytu ukazuje jako nepraktická, neboť rozdělovat závazky týkající se zahraničního studia do pěti let může jen mimořádně vytrvalý student. Plánování letky se nejeví reálným z toho důvodu, že se jedná o období pro semestrální pobyty příliš dlouhé a v případě dvousemestrálního pobytu nedává možnost progresu ve chvíli, kdy se plnění závazků první letky ukáže jako nedostatečné. Plánovat měsíčky bylo pro dvojznačnost, která by snad zavdávala k nemístným žertům, raději vynecháno. Proto dvouměsíčky. Dvouměsíčky jsou navíc praktické i z toho hlediska, že dělí semestrální zahraniční studijní pobyt přibližně na dvě poloviny a co se nezdařilo v dvouměsíčce první, zajisté se zdaří v dvouměsíčce druhé.

Kuchyňský boj (neb se odehrává v kuchyni a nikoli ve třídě a nelze jej proto nazvat třídním) socialistické rýže a kapitalistického Kanaďana, pozorovaný v jednom z předchozích dílů, vyzněl v první dvouměsíčce jasně ve prospěch rýže. Během každého vaření drží jednotlivá zrna soudružsky při sobě a úspěšně podlamují imperialistův pokus zavést ve východním bloku západní styl přípravy pokrmů. Zdá se, že definitivně zmařila rýže Kanaďanovu ofenzivu v posledním březnovém týdnu, kdy přilnula ke dnu hrnce tak pevně, že se ji nepodařilo odstranit ani s nasazením chemických zbraní, a donutila příslušníka země javorového sirupu k ústupu, přeskupení sil a prozatímnímu využití jiných zdrojů, zejména brambor, na jejichž třídním uvědomění a morálce ještě bude potřeba zapracovat. Navrhuji, aby si z onoho neodlučitelného spojení pevně spečené rýže na dně hrnce vzaly příklad nejen země RVHP, ale i státy Varšavské smlouvy!

Za totální vítězství lze označit boj osazenstva kvartýry 75 s dalším americkým přivandrovaleckým imperialistickým roztahovačným vynálezem – teflonem. Za vydatné pomoci čínského soudruha a jeho ostré kovové špachtle se úspěšně daří odstranit nevzhledný černý teflon z povrchu většiny pánví, které tak odhalují své pravé lesklé zlatostříbrné srdce. Postup revolucionáře z Čínské lidové republiky zdárně převzali vyslanci Francie, Kanady i Švédska, pouze já, zpátečnický Čechoslovák, i nadále využívám při přípravě pokrmů středověkého dřevěného nástroje (ideologicky snad obhájitelného jako pozůstatek prvobytně pospolné společnosti) a sebekriticky tak přiznávám, že na konečné likvidaci teflonu nenesu žádnou zásluhu.

Diverzní akce vedení koleje zatím nemají na morálku posádky kvartýry 75 větší vliv, i když je potřeba přiznat, že neorganizované a nahodilé útoky vnáší do našich řad neklid a zmatek. Za úspěšný manévr protivníka lze označit bleskové odstranění židlí z kuchyně v brzkých ranních hodinách, které proběhlo v polovině minulého týdne. Náhlá nemožnost usadit se při přípravě pokrmů, při jídle, ani při běžném hovoru způsobila vlnu defétismu a poraženecké nálady i u těch silnějších z nás. Naštěstí byly židle zhruba po 48 hodinách vráceny s oficiálním odůvodněním, že se v kuchyni bytu 75 nacházely židle s odlišnými inventárními čísly a bylo proto nutné vyhledat židle s vhodným inventárním číslem a nesprávné židle vrátit do bytů jim příslušících.

Plnění osobních závazků autora zprávy zpráva nebude obšírněji zmiňovat. Závazek k zlepšení znalosti ruského jazyka je prozatím fiaskem a nedaří se jej plnit ani na sto deset procent. Infiltrace místního obyvatelstva za účelem získání klíčových informací o průmyslových kapacitách, zbrojení a taktice Zenitu na příští utkání proto zatím nebyla možná. Němečtí a japonští agenti v mé skupině vynalezli specifický jazyk, jenž se v některých rysech podobá jazyku ruskému, celkově je ale prakticky nesrozumitelný a pochopit základní myšlenky v něm vyjádřené lze jen s největšími obtížemi. Výjimkou z výše zmíněného jevu mezi mými kontakty se prozatím jeví pouze litevský agent, který hovoří obstojnou ruštinou, jeho myšlenky ale často nelze pochopit ani ve srozumitelném jazyce.

Druhý z osobních závazků – nabrat váhu – a to nikoli žraním, ale pravidelnou spartakiádní přípravou, se rovněž nedaří naplnit. I přes pravidelné návštěvy v centru fyzické kultury „Planeta Fitness“ zůstává hmotnost agenta na stejné úrovni, na které byla v době jeho příjezdu. Vyjádření renomovaného odborníka na danou problematiku z Prahy, že „to smrdí tim, že pálíš tuky a nabíráš svaly“ se nejeví pravděpodobným, protože to sice smrdí, ale tuky zůstávají tam, kde byly, a ani se nehnou.

A proto s úsměvem na líci a s nezměrným optimismem vstříc druhé dvouměsíčce!

Kvalitní marketingovou kampaní k úspěchu fotbalového klubu

Fandím dvěma fotbalovým týmům – pražské Slavii a petrohradskému Zenitu. Tomu prvnímu, jelikož mu fandím odmalička, ani nevím proč (a vlastně to nevím čím dál tím víc), tomu druhému, protože tam, kde jsem teď, žádný jiný není. Ani jeden z klubů mi nedělá příliš velkou radost, ten první hraje strašně a nevyhrává, ten druhý hraje strašně, ale pravda, aspoň vyhrává, dokonce je o pouhý bodík za vedoucím Lokomotivem a bojuje o titul, zatímco ten první bojuje jen o to, aby mohl bojovat i napřesrok.

Ještěže mi dělá radost alespoň Rychlá Rota, malý, nenápadný a skromný klub, založený v jednom z vinohradských podniků v létě 2007 skupinou momentálně nevyužitých technických, rychlých a hbitých hráčů s citem pro fotbal a nadšením pro hru (inkriminovaný podnik již neexistuje a na jeho místě se rozprostírá pekárna s cukrárnou, naší prosbě o umístění pamětní desky na fasádu onoho domu v Bělehradské ulici ale prozatím nebylo vyhověno). I když se během let nadšení pro hru citelně snížilo (a to hlavně u zápasů v brzkých ranních hodinách, cca do 13:00), cit pro fotbal vytratil, hbitost snížila, rychlost poklesla a technika již několik sezon nebyla spatřena, první jarní výsledek – nedělní vítězství dvanáct ku jedné – dává tušit opětovný vzestup hráčů v oranžových dresech univerzální velikosti XXXL, které jsou některým stále ještě malé, jiným by zase stačily na dres s trenýrkami a zbylo by i na povlečení na peřinu a polštář a které už tolikrát byly terčem posměchu vlastních fanoušků.

I když Rotě momentálně chybí jeden z pro její hru nejcharakterističtějších hráčů, já, dokázala zvítězit. Klíčem k úspěchu je bezpochyby kvalitní kampaň a dobře načasované rady, které hráčům připomněly to, pro koho fotbal hrají a jak se na hřišti mají chovat, co dělat a nedělat, co je klíčem k úspěchu. Kdyby měl nějaký jiný, klidně méně úspěšný klub než Rota, zájem o mé grandiózní grafické a spisovatelské schopnosti, kontakt je někde tady na stránce.

Čtyři dny do zápasu

Jelikož se start jarní sezóny blíží mílovými kroky, je na čase připomenout si několik zásad, které v osmé lize nabývají na aktuálnosti a palčivosti. Začneme problémem uplácení. Tak, jak jsme to provozovali loni v sedmičce, to dělat nejde. Jako první krok navrhuji odebrat pozici hlavního úplatčíka Holubákovi, protože jím vynalezený systém předávání úplatků přímo během utkání, a to dokonce při nepřerušené hře, se neosvědčil.

a) Několik pokusů o úplatek zachytily snímky přítomných fotografů (jak dokládá přiložená momentka z utkání proti Atletiku Spořilov) a oddělení krizových situací dalo pak spoustu práce přemluvit přední česká i světová média, aby fotografie nezveřejnila.

b) Podstatou úplatku je, aby o něm soupeř/rozhodčí/delegát věděl předem. Při rychlém průběhu hry hrozí za použití "Systému Holub", že se úplatek podaří předat třeba v 50. minutě zápasu za stavu 0:5, kdy je jeho efekt výrazně limitován.

c) Nastává téměř neřešitelný problém s naturálními (nepeněžními) úplatky typu basa piva nebo půlka prasete na rožni. Běhat po hřišti s takovýmto typem zátěže je limitující i pro větší borce, než jací se vyskytují v našem týmu, nepozorované předání úplatku je navíc téměř nemožné.

Zamysleme se proto nad dosavadní praktikou a pokusme se kultivovat náš projev jak na hřišti, tak mimo něj.

Tři dny do zápasu

Start sezóny už za tři dny, připomeňme si proto další věc, na které je třeba zapracovat, a to image klubu. A image, jak známo, začíná u samotných hráčů. Pánové, zapracujme na našem projevu, na mimice, gestikulaci a celkovém vzhledu během utkání. Nemusím snad připomínat, že k zápasům jezdíme zásadně v obleku, zapomeňte prosím na výstřelky typu rozhalenka bez kravaty nebo sportovní obuv namísto lakýrek!

Důležitým aspektem je rovněž mimika během samotného zápasu. Jak má Oddělení PR vyrábět předsezónní reklamní kampaň, když vypadáme tak, jak vypadáme? Pro inspiraci se podívejte na krasavce z jiných klubů na naší úrovni a na kampaň, kterou naše PR sestavilo z nejlepších dostupných fotek a opatřilo jedním z mála pasujících sloganů. Vezměte si příklad z televize, třeba Ronaldo, Bale, Ibrahimovič, podívejte se, jak ti chlapci krásně vypadají...

Mimochodem kampaň - právě na našem vizuálním projevu ztroskotala již téměř dojednaná smlouva se společností Nike, která už byla připravena vzdát se kvůli Rychlé Rotě jednoho z Manchesterských klubů (víme asi kterého), aby se nám mohla plně věnovat! Zamysleme se proto nad sebou a vstupme do nové sezony čistě umytí, oholení a s ostříhanými vlasy (Luki!) Pamatujte, svým projevem nereprezentujete jen sebe, ale celý klub!

Den do zápasu

Okamžik pravdy nadejde již za necelých 24 hodin, Rychlá Rota nastoupí proti Atleticu de Toranja, vstupenky mizí z pokladen Mikulovka Areny závratným tempem, volná místa jsou již jen na vrchních ochozech pro městskou chudinu. Oba týmy čeká na úvod jara bouřlivá atmosféra, tisíce fanoušků jsou zvědavy na sklizeň sladkých plodů tvrdé zimní přípravy svých oranžových miláčků! FAČR v souvislosti s nedávnými událostmi v Ostravě a Malešicích požádala Policii ČR i Městskou policii o nasazení všech dostupných prostředků k zamezení potyček mezi oběma tábory ultras i k zajištění adekvátní ochrany samotných hráčů.

Po taktické i fyzické stránce jsou hráči Rychlé Roty skvěle připraveni, stesk po jedné z největších hvězd klubu, která dala přednost lukrativnímu ruskému angažmá, se podařilo utišit, díra vzniklá absencí dalšího rychlonohého útočníka, který má noční, se snad povede zalepit novými akvizicemi, jestli přijdou. Poslední pokyny tak zní jasně: Užít si zápas a usmívat se! Fotbal je radost a hráči jsou ti, kteří ji plnými hrstmi rozdávají. A je jedno, že v našem případě nejčastěji svému soupeři. Říkejme tomu fair play...

...Takže pokud hledáte klub, který rozjasní váš víkendový den po chmurném pracovním týdnu, vaše volba je jasná. Rychlá Rota! Sledujte na našem facebookovém profilu!

Díra, co žere tramvaje

Svůj 48. den v Petrohradu jsem jel poprvé tramvají. Díky Google streetview totiž člověk zjistí, že místa, ke kterým se složitě dostával autobusem a následně dvacet minut pěšky a z toho půlku cesty přes staveniště, se ve skutečnosti díky prapodivnému tvaru severovýchodního výběžku Vasilejevského ostrova nachází hned za rohem, navíc kousek od stanice metra. Co by ale neudělal pro své nohy, unavené věčným sezením u počítače a pohmožděné ležením a vyčerpané sledováním seriálů. Rozhodne se tedy popojet za roh tramvají. Jet tramvají není v Petrohradu žádná výhra, ve městě totiž neexistuje systém preference městské hromadné dopravy. Existuje systém preference dopravy všeobecně, což znamená, že místo toho, aby lidi chodili pěšky, jezdí autem, čím větším, tím lepší, nehledě na to, že by se po většinu dne dostali pěšky na místo určení rychleji. Koleje nekoleje, tramvaj tak stejně zůstane stát v zácpě, za což většinou může systém řazení automobilů podle vzorce

p = x + (y ≥ 1)

kdy p je skutečný počet řad automobilů stojících v zácpě a x je počet pruhů naznačených na vozovce, který je vždy o y (ale minimálně o jeden) menší, spolu s neochvějným smyslem Rusů vjet do křižovatky na červenou, zaseknout se uprostřed a zablokovat tak průjezd dopravě ze všech směrů. I když tak řidič-tramvaják zvoní a zvoní, tramvaj se nehýbe a nehýbe a člověk brzy lituje svého rozhodnutí využít jejích služeb. Když se tramvaj konečně dostane pryč z Vasilejevského ostrova, čeká cestujícího druhá zkouška, kterou je přejezd mostu. Všechny mosty v Petrohradu jsou složeny z několika částí s pohyblivým středem, který se po nocích zvedá, aby pod ním mohly proplouvat lodě. Takový střed je pak od zbytku mostu oddělen poměrně širokou mezerou a oproti zbytku mostu rovněž znatelně vyvýšen. Výsledkem je, že přejezd tramvaje přes most nejenže slouží cestujícím uvnitř jako simulátor jízdy ve čtyřbobu, ale dělá navíc takový kravál, že se lidé neznalí situace v několikakilometrové vzdálenosti dívají s obavami na nebe v očekávání silné bouře nebo letky stíhačů a na nedalekém stadionu Petrovski se (a to opravdu!) přerušuje pozápasová tisková konference, protože v tu chvíli není ale vůbec nic slyšet. Další zastávka (aniž by tam byla zastávka) tramvaje následuje poté, co vůz dospěje do blízkosti stadionu, kde se střetne s masou automobilů Peterburžců, kteří se na fotbal zajeli podívat vlastním vozem. Stadion Petrovski je sice krásný, na ostrůvek, na kterém se rozkládá, se ale kromě tribun, zhruba stovky antických sloupů v korintském slohu podpírajících tribuny, zhruba další stovky vlajek se znakem Gazpromu a čtyř obřích stožárů s reflektory nevejde vůbec nic, natož pak parkovací místa. Zoufalí fanoušci (kteří ale na sto procent věděli, že tahle situace nastane) tak parkují všude, včetně chodníků, přechodů pro chodce a právě tramvajových kolejí. „Nás more“ zní heslo fanoušků Zenitu (což nemá nic společného s oslovením našich romských spoluobčanů) a podle toho to před zápasem v okolí stadionu taky vypadá.

Když chce pak člověk odjet po zápase (a to dlouho potom, co hlavní „more“ opadne), rozhodne se dát ještě jednu šanci tramvaji, i když ví, že by se na druhou stranu řeky k metru dostal rychleji pěšky pozadu se zavázanýma očima po jedné noze a bez orientačního smyslu. Jak tak stojí na tramvajové zastávce (které tu mimochodem mají podobu pouhého obrázku tramvaje, pověšeného vysoko na drátech, takže dostat se přes dva proudy (+ y ≥ 1) rychle se řítících aut k zastavivší tramvaji je dalším adrenalinem), v protějším směru projede během pětadvaceti minut šestnáct vozů, aniž by jel jediný tím směrem, kterým člověk potřebuje. Někdy to půjdu prozkoumat, protože někde mezi zastávkou „Stanice metro Sportivnaja“ a „Leningradskou ZOO“ se buď hromadí tramvaje, nebo je tam díra, co je žere. Nebo otevřený most.

Dobrou noc.

Jak 19. března 2014 v Rusku sněžilo

Ve zkratce: Dne 19. března 2014 napadlo v Petrohradě zhruba pět centimetrů nového sněhu. 19. března, tudíž stále ještě v kalendářní zimě (má-li Rusko kalendářní zimu v kalendáři stejně jako my), navíc v Rusku, kde by člověk pod vlivem rčení „zima jako v Rusku“ zimu v kalendářní zimě tak nějak čekal. V Petrohradě, v nejseverněji položeném milionovém městě na světe, ve městě, které je tak blízko polárnímu kruhu, že tu v létě slunce nezapadá a v zimě skoro nevychází. Zhruba pět centimetrů, což znamená množství, které méně vnímatelní Rusové či místní s brýlemi, naslouchátky nebo jiným handicapem ani nezaznamenali a kvůli kterému se tu sypací vozy ani neobtěžují vyjíždět, množství, které tu nehodlá způsobit dopravní kalamitu jako v Praze (i když u Muzea byly jenom čtyři), množství, které ruským sídlištním dětem nezabrání v sehrání odpoledního fotbálku, množství, které trhovcům a trhovkyním u konečné metra nezamezí v prodeji čerstvých jahod (košíček po sto rublech, dobrá cena od dvanácti měsíčků), množství, které ani nedonutí pejskaře navléct na jejich pejsky pejsčí oblečky, množství, o kterém se člověk nedozví z večerních novin před ani po článcích o přijetí Krymu pod ochranná mateřská křídla Ruské Federace a o angažování André Villase-Boase jako hlavního trenéra Zenitu, které dostávají zhruba stejný prostor.

Množství, které Rusa neudiví, cizince však ano. Kdo by čekal v zimě v Rusku sníh? Určitě ne Češi a Slováci.

Děvčata se tak diví, že není jaro...

Chlapci naopak potvrzují, že není jaro...

A ti nejodvážnější dokonce žertovně přirovnávají březnový sníh v Petrohradu k obrodnému procesu v Československu v roce 1968!

A my ostatní, znalí ruského rčení, že "není-li zima, nebude léto", se z nastalé zimy těšíme a těšíme se i na to, až přijde léto a facebook se opět zaplní statusy Čechů a Slováků z Petrohradu, překvapených, že je v Rusku léto.

Dobrou noc.