Zápisky z Minsku

Minsk má víc než dva miliony obyvatel. Příjemné zelené město, ani vám nepřijde, že jste přijeli do diktatury, připadáte si jako v Praze. Bělorusové dokázali dovést k dokonalosti pražské nářečí a tak v Minsku jdete po vulici, míjíte obchod, kde se prodává vobuv a tak podobně. Jako od Pražáka.

Vybrat si z bankomatu milion je super pocit až do té doby, než zjistíte, jak neuvěřitelně otravné je hledat v přeplněné peněžence stotisícové částky na každý oběd, dvacet pět tisíc za točené pivo nebo tři tisíce sedm set za žeton na metro. Jak tak dostáváte v obchodech „sdáču“ v bankovkách o hodnotě 100 a 50 běloruských rublů (necelých dvacet a necelých deset haléřů, tudíž peníze, kterými se nedá zaplatit ani tady), do peněženky se vám to nevejde a plní se vám všechny kapsy, což činí hledání jakékoli bankovky o normální hodnotě (tj. nad deset tisíc rublů) velmi obtížným. Nehledě na to, že mají všechny podobnou barvu ve škále zhruba od světle hnědé přes světle hnědozelenou po světle hnědočervenou. Kdyby někomu z vás chyběly bankovky v Monopolech, něco vám přivezu. Bude to stoprocentně levnější, než kupovat balíček hracích peněz.

Centrum starého Minsku má dvě ulice na délku a možná tři na šířku. Hned vedle něj stojí krásně hranatý mramorovo-prosklený palác republiky zhruba o dvojnásobné rozloze. Takže asi něco tak jako Varšava. Centrum je upravené, čisté a stojí v něm krásně opravené historické domy. Asi čtyři.

Většina turistických prospektů láká v Minsku jako na jednu z největších atrakcí na stadion Dinama. „Krásná budova ze třicátých let, dějiště fotbalových utkání olympiády 1980, domov běloruského reprezentačního družstva, kandidát na pořadatelství finále Evropské ligy 2018.“ Když ale fotbalový fanoušek na slavný stadion přijde, zjistí, že na něm Dinamo ani běloruská reprezentace v probíhající sezoně už zřejmě nehráli. Hřiště plné pampelišek, půlka tribuny zbouraná, zbytek bez sedaček, všudypřítomný plevel. Asi jako kdyby Brno lákalo turisty na stadion Za Lužánkami…

Snídaně v našem hotelu není na švédských stolech, nýbrž se každému hostu nosí zvlášť. Každý strávník dostane postupně na malých talířcích vše, co by mohlo ležet na švédském stole, s tím rozdílem, že na švédském stole by si vzal jen to, co chce, a takhle mu přinesou všechno, ať to chce, nebo nechce. Je to výhodné po všech stránkách – trvá to déle, způsobuje více zmatků a vyžaduje více zaměstnaných číšníků a více nezaměstnaných dozorců, kteří číšníkům ukazují, co a kam nosit.

V dresu jakéhokoli národního týmu jste pro Bělorusy velkou atrakcí. Polovina Minsku se s vámi chce fotit, minimálně polovina z toho nemá tušení, číže dres to máte na sobě. Fotí se s vámi dokonce i ochranka na stadionu, která se slovy „počkej, s Čechem ještě nemám“ podává mobil kolegovi od vedlejšího kontrolního rámu a pět minut do zápasu nechává fronty nervózních fanoušků před svými rámy čekat. Někteří z Bělorusů si s vámi po fotografování chtějí dres po vzoru závěru významných fotbalových klání dokonce vyměnit. Za můj červený trikot se lvem a orlicemi už jsem tak mohl dostat výměnou jednu sovětskou vlajku, podepsaný dres Dinama Minsk („Smatri, zděs treňér Sykora,“ vychvaloval svou nabídku zhruba padesátiletý Minsčan.) a koženou bundu, jejíž kvalitu jsem v šeru nemohl posoudit. Nevyměnil jsem…

Mistrovství světa na mýtince

Notář mi vyprávěl, že dědeček byl vyhlášený samotář. Lidem se vyhýbal a nikoho kolem sebe nesnesl. Ale odjakživa toužil stát se hostinským. Nejdřív si otevřel hospodu u silnice na Písek. Ale chodili mu tam lidi. Pak si najal hostinec na náměstí v Opočně, zas mu tam chodili. A tak si postavil tohleto.

Bělorusko bylo vyhlášený samotář. Ostatním zemím se vyhýbalo, nikoho kolem sebe nesneslo. Ale odjakživa toužilo pořádat mistrovství světa. A proto všichni Bělorusové s nadšením přivítali Mistrovství světa v hokeji v roce 2014. Ale chodili jim tam lidi…

Květnový Minsk je na první pohled nádherné město, o to nádhernější, když přijedete z promrzlého Petrohradu. Stromy vás zdraví svými zelenými lístky, tulipány na vás v lehkém větru mávají žlutými a červenými květy, Lukašenko se směje, až se mu knír třese, minské hlavní nádraží je čerstvě natřené několika vrstvami barvy a mezi dlaždicemi je vytrhaný plevel. Ulice jsou tak čisté, že by se z nich dalo jíst, vozy metra vám hlásí vtipně znějící názvy stanic ve vtipně znějící angličtině a bankomaty vám s otevřenou náručí nabízí nejmenší částku na výběr půl milionu. Idyla ale končí, jakmile přijde na hotel, restauraci, hokejovou arénu nebo jakékoli jiné místo, na kterém se potenciálně může srotit více lidí, kteří něco chtějí. Celou dobu nic a najednou zájezd…

Mistrovství světa vnáší mezi běloruský lid paniku a chaos, srovnatelný s blížícím se náletem nebo tím, když šlápnete do mraveniště. Frontu na žetony na metro rozhodně neurychluje neustálé přepočítávání bankovek (jeden žeton za 3 700 rublů, což je asi sedm korun) a zoufalá snaha běloruských prodavaček žetonů vysvětlit dalšímu cizinci, že nemají nazpět na dvousettisícovku, kterou jim vydal bankomat. Po příchodu do hotelu, který má jedenáct poschodí a zhruba stovku pokojů zjistíte, že i přes jedenáct poschodí a stovku pokojů má jen jednu maličkou recepci a i když jste přijeli brzy a jsou před vámi tři lidé, ve frontě stojíte sedmdesát minut. Když totiž dojde řada na člověka před vámi (poté, co se člověk před ním dvacet minut snažil vysvětlit, že si pokoj rezervoval po telefonu a rezervační email tedy ukázat nemůže), odejde paní recepční bez jediného slova ven na cigaretku. Když pak přijde řada na vás a jediné, co chcete, je sprcha a postel, čtvrt hodiny se řeší, proč nemáte běloruskou migrační kartu (ve vlaku z Ruska není žádná kontrola, do Minsku dojedete, aniž by se na vás běloruský policista byť jen podíval, navíc Rusko a Bělorusko mají společné migrační karty, takže v použití té ruské není žádný problém) a dalších deset minut, jak je možné, že když jste dva na jednom pokoji, máte pasy dvou různých zemí. Nakonec jste opravdu rád, že jste přijel brzo a že jste stál jen těch sedmdesát minut, protože se za vámi mezitím vytvořila fronta minimálně na tři hodiny.

Bilboardy po celém Minsku na vás křičí, jak je Bělorusko rádo, že vás tu má, jak vás tu vítá a že si máte užít běloruské pohostinnosti. Což o to, Bělorusové se na šampionát připravili zřejmě dosti důsledně, před arénou je množství atrakcí a několik velkých pivních stanů s desítkami členů personálu, kterým ale zřejmě už nikdo neřekl, že k nim přijedou tisíce fanoušků. A taky jim zřejmě nikdo neukázal, jak se točí pivo. Fronty se tak s blížícím se zápasem zvětšují, barové pulty se plní kelímky plnými pěny, nálada některých žíznivých fanoušků klesá úměrně s pročekanou dobou. Zmatené Bělorusky a zmatení Bělorusové mají zřejmě zakázáno přijímat rady od cizinců a tak navzdory mírnějším („Děvuška, éta náda lít po straně.“) i ostřejším („To si do piči nikdy neviděla pivo? Nakloň to!“) radám tvrdošíjně točí přímo a plní půllitry další pěnou. Každá pípa má navíc svého přísné vypadajícího kontrolora, který kontroluje správnou míru, a tak i když by si žíznivý fanoušek spokojeně vzal svůj podmírák, nesmí a musí si počkat, až pěna opadne a dolije se správná míra. Jak řekli mému spolužákovi Tomášovi na seznamovacím kurzu, když odmítl převzít zpola prázdný půllitr „Á, tak pán si počká!“ A tak se čeká. Když přišla na řadu přede mnou stojící korpulentní slovenská fanynka a hlubokým hlasem sdělila minimálně o polovinu méně vážící Bělorusce, že chce dvacet piv, dívenka málem padla do mdlob a raději k pípě zavolala odvedle svého kolegu. Ten měl naštěstí povolení točit pivo, protože i personál má své přesně rozdělené úkoly, někdo točí, někdo bere peníze a někdo vydává jídlo, a když náhodou odejde člověk, který točí (většinou si jde s mobilem u ucha někam zavolat), zbylý personál, který má na starosti ohřívání párků nebo výdej balíčků s čipsy, stojí a zoufale vysvětluje křičícím fanouškům, že pivo točit nemůže, protože k tomu nemá povolení.

Nápisy v Minsku nás vítají a jsou rády, že jsme přijeli. Jak nám ale řekl večer po zápase náš nový běloruský kamarád, který tvrdil, že umí česky, odmítal mluvit rusky a nikdo mu moc nerozuměl, většině minsčanů je mistrovství světa ukradené. Akorát je štve, že na místě oblíbeného parku v centru města postavili nový hotel, který stejně do mistrovství nestačili dodělat…

Všechny tváře Moskvy

Psaním blogu, o kterém si někteří lidé myslí, že je vtipný, si na sebe autor onoho blogu plete bič, jelikož si oni lidé, kteří si myslí, že je blog vtipný, myslí, že bude vtipný i nadále, i když se nic vtipného zrovna neděje. Autor takového blogu je pak nucen si mnohé věci přikrášlovat, dělat vtipné záležitosti ze záležitostí, které vtipné nejsou, nebo si vtipy zfleku vymýšlet. Výhodou psaní blogu v Rusku je ovšem to, že cokoli autor napíše, jakkoli hloupě, nevěrohodně, překrouceně nebo nesmyslně to zní, mu jeho čtenáři věří. Protože v téhle zemi se to stát mohlo…

Den první: Málo česneku

Z Petrohradu do Moskvy je to jen sedm hodin vlakem pro normální lidi a čtyři hodinky vlakem pro boháče. A jelikož jsme normální lidi, jeli jsme vlakem pro normální lidi přes noc. Ve vlaku pro normální lidi přes noc se většinou spí, neusídlí-li se nedaleko od vás vorvaň, který v poloze na zádech vydává při každém vydechnutí zvuk tak silný, že se cestující na posteli nad ním na okamžik ocitá ve stavu beztíže. Pokusy obrátit vorvaně do jiné polohy, nejlépe na bok, znemožňuje jak omezený manipulační prostor v uličce vlaku pro normální lidi, tak objem samotného kytovce. Pro úspěch akce by zřejmě museli být na některé zastávce cesty, v Pskově nebo Velikém Novgorodu, k vlaku přivoláni požárníci, a ty se nám obtěžovat nechtělo. Ve vlaku jsme se navíc i přes všechny rušivé elementy poměrně slušně zabydleli, členka výpravy Markéta M. zázračně objevila kdesi u záchodků skrytou zásuvku, natáhla pětimetrovou prodlužovačku, kterou vždy nosí v kabelce, a spokojeně nabíjela svůj telefon, členka výpravy Veronika V. byla ráda, že našla změkčovadlo (jak po chvilce lovení ve svém paměťovém slovníku nazvala matraci), a členka výpravy Hana Š. vytáhla krátce po kontrole jízdenek řízek, který měla připravený ke druhé večeři a o kterém celou cestu na nádraží smutně vyprávěla, že do něj dala málo česneku. Tak málo česneku, že se na ni otáčel celý vagón, přebilo to odér z padesátky bot, třem cestujícím vyléčilo rýmu a jedno dítě přiotrávilo tak, že ho jeho zoufalá matka musela křísit.

Den druhý: Zavřeno

Z Petrohradu do Moskvy je to jen sedm hodin vlakem pro normální lidi, přesto si ale člověk může připadat, jako kdyby projel půlku světa. Večer odjíždí a při nastupování do vlaku se na jeho kufr či batoh snáší sněhové vločky, ráno přijede a v tropickém žáru spěšně odhazuje všechny přebytečné svršky. Poznámka: Přijedete-li do Moskvy v pět hodin ráno a máte spoustu plánů, zpomalte. V pět hodin ráno se v Moskvě nikam nedostanete, jelikož metro jezdí až od šesti, a první hodinu svého pobytu tak strávíte se zbytkem osazenstva vašeho vlaku v podchodu před zavřenými dveřmi. Dalších deset minut strávíte cestou k samotné stanici, dalších dvacet ve frontě na lístky, dalších pět zkoumáním podivných turniketů (které se neotevírají, když jim ukážete kartu, ale naopak zavírají, když jim kartu neukážete, a to dost surovým způsobem, takže Moskvy neznalému cizinci buď zlomí nohu, nebo minimálně udělají modřinu), dalších pět k perónu a dalších pět zkoumáním, co kam jede, protože koleje sice vedou na obou stranách nástupiště, jako v každém normálním městě, může se ale klidně stát, že z každé z nich jede jiná linka a opačný směr každé z linek je někde úplně jinde. Když si pak po strastiplném hledání konečně sednete do metra a dostanete se do hostelu, otevře vám mírně překvapený majitel ve slipech, který lehce po šesté ráno zřejmě ještě spal, odložit si kufry vám ale dovolí a vás napadne, že když je tak brzo ráno, půjdete se podívat na Rudé náměstí, které bude hezké, když tam nikdo nebude. Rudé náměstí je ale zavřené, protože se uklízí po oslavách svátku práce, hlídkující policista vám sdělí, že se otevře za dvě hodiny, a tak hledáte otevřenou kavárnu na ranní kávu, jenže všechny kavárny jsou zavřené, takže bloumáte po Moskvě a za dvě hodiny se vrátíte k Rudému náměstí, které je pořád zavřené, takže jdete zase jinam a pomalu si začínáte myslet, že je Moskva zavřené město, a to ještě nevíte, že Lenin, kterého jste chtěli vidět ze všeho nejvíc, je zavřený. Aspoň že je to teplo a vy odpoledne proležíte na lavičkách nebo v houpacích sítích parku Gorkovo (ve kterém bylo opravdu gorko), necháte na sebe svítit sluníčko a večer si mažete spálený obličej za čtení statusů vašich přátel a známých z Petrohradu, kteří píší něco o mrazu, sněhu a vypnutém topení na kolejích…

Den třetí: To jsme v nějaké prdeli

Z Petrohradu do Moskvy je to jen sedm hodin vlakem pro normální lidi, což není moc, ale mě Moskva přesto ohromila. Možná na to má vliv jiná zeměpisná šířka, díky které to ve městě vypadá na začátku května, jakože je jaro, a ne jako v Petrohradu, kde to na začátku května vypadá, jakože jaro ještě dlouho nebude, nebo jakože už bylo, ale nikdo si toho nevšiml, protože přišlo po setmění, kolem druhé ráno ho vystřídalo léto a s rozedněním přišel podzim. I když má všudypřítomná zeleň a kvítí i svou stinnou stránku – díky nim jsem viděl polovinu Moskvy skrze kapesník, střídavě otírající slzy a nudli – dělá město na první pohled mnohem příjemnějším, než hnědošedočerný Petrohrad a některé jeho části dokonce vypadají pod korunami stromů a věžemi kostelíků jako poklidné zákoutí českého maloměsta. Podobný dojem, mluvíme-li o maloměstě, udělala Moskva zřejmě i na členku výpravy Hanu Š. Ta, když třetí den výletu do více než jedenáctimilionového města dojedla řízky s málem česneku, vzhlédla nedaleko Moskevské Státní Univerzity k místním výškovým budovám, svraštila obočí a vážným hlasem pravila: „To jsme v nějaké prdeli, ne?“ Pravda, bylo to dále od středu města, nebylo to přímo v centru někde u Rudé návsi, kapličky Vasila Blaženého, zvoničky Krista Spasitele nebo u místní jednoty GUM, ale přesto… Jižní Morava má zřejmě jiná měřítka a Hana Š. pochází evidentně z jedné z mnoha jihomoravských megalopolí, které se v trojúhelníku mezi Brnem, Břeclaví a Uherským Hradištěm nachází…

Den čtvrtý: Věděli jste, že má Slovensko kosmonauta?

Z Petrohradu do Moskvy je to jen sedm hodin vlakem pro normální lidi, přesto obě města nabízí zcela odlišné atrakce. A když je Lenin, kterého jste chtěli strašně vidět, zavřený, protože je kolem něj postavené lešení a na lešení je obrázek a na obrázku spousta barev a přání všeho dobrého ke dni vítězství, nezbývá vám, než hledat alternativní program. Kreml zvládnete za půlden (včetně vystání fronty na lístky, které vám zpříjemní přelet několika desítek stíhaček a vrtulníků, které vypadají, jako by mířily na Ukrajinu, ve skutečnosti ale spíš létají jen tak pro srandu, když už ne na frontu na Ukrajině, tak na frontu do Kremlu), zbytek Moskvy je sice hezký, ale nic, co by vám utkvělo v paměti, tak se vydáte dále od centra ve snaze najít sochu dělníka a kolchoznice, která sice sama o sobě není žádný div, ale nějak zabít čas musíte. A když cestou narazíte na muzeum kosmonautiky, o kterém jste neměli ani tušení, že tam je (stejně jako pár hodin předtím o soše dělníka a kolchoznice, o které jste se dozvěděli z pohledu v krámku se suvenýry), jeho návštěva může být jen plusem. Vedle podobizny hrdiny sovětského svazu a našeho současného zdejšího velvyslance soudruha Remka tam uvidíte třeba Sputnik z roku 1957, vycpané psy-kosmonauty Strelku a Belku z roku 1960, kteří se jako první vrátili, skafandry z všemožných let a slovenského kosmonauta z roku 1999, o kterém čtyři z pěti členů naší výpravy (všichni Češi) neměli předtím ani tušení. Jo a mimochodem, o opalování si nechte jen zdát. Je strašná zima a večer k tomu prší, takže než najdete správný vchod na správné nádraží (na jednom místě jsou tři nádraží, každé s několika vchody k různým vlakům) jste promoklý na kost, že neuschnete ani za devět hodin, které jede do Petrohradu vlak pro normální lidi, který je k tomu ještě pomalý…

Přišlo jaro

Mini

Do Petrohradu přišlo jaro. Ledva se teplota vyhoupla nad deset stupňů celsia, odložily Rusky své krátké upnuté šaty, které nosily během největších mrazů, a oblékly minisukně, které jsou tak mini, že to vypadá, že pod upnutými tričky s hlubokými výstřihy ani nejsou. Já si těhle věcí nevšímám, protože mám přítelkyni, ale údajně, když jde taková Ruska v takové minisukni či minikraťáskách kolem vás a jste-li muž, zpomalí, vypne hruď, natáhne krk (což ani není potřeba, protože na nezbytných podpatcích je stejně o hodně větší než vy) a bedlivě sleduje, jestli si jí všímáte. A zpomaluje a vypíná a natahuje údajně ještě usilovněji, rozpozná-li, že mluvíte jakýmkoli západně znějícím jazykem. Kanadský kolega mi dokonce přísahal, že když šla jedna taková kolem něj a on se na ní schválně nedíval, otočila se a pomalým obloukem kolem něj prošla ještě jednou…

Květák

Francouzský spolubydlící zakoupil sedm kilogramů květáku, zabral všechny funkční plotýnky sporáku (jsou tři ze čtyř a na tu třetí se musí dlouho čekat), všechny použitelné hrnce a jal se ho vařit. Když se vaří květák, smrdí to pak po celé kuchyni. Když se vaří sedm kilo květáku, smrdí to pak po celém bytě. Polštář a peřina vás vyprovázejí do hajan s vůní tolik připomínající školní jídelnu v pondělí, když byl mozeček, oblečení, které se sušilo na chodbě, o vás na několik metrů dopředu prozrazuje, že jste zaměstnancem květákové farmy, a dokonce moje boty, které jsou cítit mnohem hůř než květák, jsou teď cítit jako květák. Sedm kilo vařeného květáku je třeba někde uskladnit, naše lednice teď proto přetéká vařeným květákem a vše, co z lednice vyndáte, včetně mléka do kávy a masa, je cítit jako květák a chutná lehce po květáku. Zeptal jsem se Francouze, jestli má rád květák. Odpověděl, že ani moc ne…

Mezinárodní obchod

Čínský spolubydlící si chtěl prozměnu uvařit vejce, zjistil ale, že nemá vejce (Za téměř tři měsíce, co jsme tady, nejí náš čínský spolubydlící nic než kuře, mrkev, brambory a vejce. Všechno najednou a každý den, k obědu i k večeři. Krom toho od chvíle, kdy zjistil, že po něm jeho univerzita nevyžaduje žádný konkrétní dovezený počet kreditů, rozhodl se do tu školy nechodit a své předsevzetí drží už druhý měsíc, kdy tam ani nepáchnul. Většinu času tráví v posteli buď spaním, a to klidně celý den, nebo v posteli sledováním čínských filmů, podle salv smíchu zjevně komediálních, nebo jezdí na dlouhé dny někam a my nevíme kam). A jak tak zjistil, že nemá vejce, zašel do kuchyně za Kanaďanem a dvě vajíčka s ním vyměnil za téměř plnou láhev vodky. Když tuhle historku Kanaďan následně vyprávěl mně a našemu litevskému basketbalovému spoluhráči, notně jsme se nad Číňanovým počínáním nasmáli. Připomněl jsem, že kdybych dvě vejce potřeboval já, prostě bych se Kanaďana zeptal s tím, že mu je pak vrátím. Litevec poopravil, že on by se Kanaďana zřejmě zeptal, vracení vajec už by ale vynechal. Uvědomil jsem si, že bych se v takové situaci možná ani neptal, vzal si dvě vejce a Kanaďanovi pouze oznámil, že si jeho vejce beru. Nebo spíš až pak, že jsem si jeho vejce vzal. Litevec dodal, že on by si dvě vejce vzal, ale spíš by to nikomu neřekl. Vylovil jsem poslední zbytky své dobromyslnosti a nadhodil jsem, že bych se alespoň přiznal, kdyby si Kanaďan všiml, že mu dvě vejce zmizela. Nakonec jsme se shodli, že bychom si nejspíš vejce vzali, nikomu to neříkali, a kdyby se na to přišlo, tak bychom zatloukali a svedli to na Číňana.

Internacionálové

S jarem nastal boom venkovního fotbalu. Ne, že by se fotbal venku nehrál i v zimě, ale přeci jen, na sluníčku a umělé trávě to jde líp než ve vánici na zmrzlých ledových hroudách. Hřiště za našimi kolejemi od úsvitu do západu okupuje hrozen školou povinných ruských dětí, které ale evidentně před školou dávají přednost právě fotbalu a znemožňují nám trénovat na naše důležitá utkání. Fotbalové ligy GSOM (Graduate School of Management), určené výhradně pro studenty GSOM, jsme se rozhodli zúčastnit i přesto, že dobrá polovina z nás studenty GSOM není a o ekonomice nevíme vůbec nic. Náš tým, složený ze čtyř budoucích rakouských ekonomů, jednoho budoucího českého právníka, Bulhara, studujícího v Německu kdovíco, Francouze, kterého nechtěl tým, složený z Francouzů, nizozemského klavíristy, který v Německu studuje matematiku a statistiku, jeho kamaráda, který je tu jen na návštěvě, a mě, který se učí na příručího až v Teplicích, si bohužel nevedl příliš dobře a ze hry je venku už po základní skupině. Ale už to, že jsme na sebe na hřišti křičeli pokyny prokazatelně v šesti světových jazycích je možná v malém fotbálku světovým unikátem…

Cizinec v Petrohradu

Omlouvám se za delší pauzu, ale navštívila mě přítelkyně a od psaní blogu jsem si dal na chvíli voraz. Návštěva člověka, který je v Petrohradu poprvé, neznalý místních reálií, mě ale inspirovala k sestavení nedlouhého manuálu chování, který by v budoucnu nově přibyvším mohl usnadnit orientaci v „Benátkách severu“ a odpovědět na jejich nejpalčivější otázky. I když rozdíl mezi Evropou a Petrohradem není nijak výrazný (jak zvolal po příjezdu z Moskvy můj český spolužák: „Tady to přece není Rusko! Není to tu vůbec špinavý a na zemi se válí málo bordelu!), přesto toto město ukrývá některá specifika, která je dobré znáti a míti na paměti.

Neprocházejte dobrovolně bezpečnostními rámy na stanicích metra. Vypadáte-li jako potencionální terorista (tzn., že máte alespoň minimální náznak kavkazských rysů, usmíváte se, mluvíte cizí řečí, mluvíte rusky příliš nahlas nebo naopak příliš potichu a tak podobně), budete k průchodu vyzváni dozorujícím policistou. Každý průchozí bezpečnostním rámem je zaznamenán do velkého sešitu, ležícího vedle. Svým průchodem bez vyzvání ničíte policistovy statistiky a opotřebováváte rám.

Když už procházíte bezpečnostním rámem, neusmívejte se od ucha k uchu. V Rusku se nikdo nesměje, a už vůbec ne při průchodu bezpečnostním rámem. Vypadá to pak, že se dozorujícímu policistovi posmíváte.

Jděte na Něvský prospekt, ukazujte na nápisy v azbuce, čtěte je nahlas, jako by byly latinkou a hlasitě se tomu smějte. Dříve nebo později budete osloveni někým ze zvídavých Rusů, jakýže veselý národ s komickou řečí navštívil jejich město.

Neříkejte, že je palačinka se salátem cézar uvnitř hnusná, dokud ji neochutnáte. Když potom jíte svou pátou palačinku cézar za tři dny, vypadáte jako blbec.

Věta v restauraci, začínající „Dobar dan, želám si…“ není rusky, a to ani v případě, že je vyslovena s dokonalým ruským přízvukem.

Petrohrad je poměrně velké město, ne všichni cizinci v rozmezí od třinácti do třiceti pěti let jsou nutně spolužáky vašeho průvodce. Nenuťte ho, aby „se nestyděl a pozdravil je“.

Ano, všechno důležité najdete v Petrohradu na jedné ulici.

Ano, maršrutky jsou levné. Ne, pivo není levné.

Ano, Aurora je „ňáká malá“.

Ano, stadion Zenitu je „ňákej malej“.

Ne, pustíte-li někoho v metru sednout, podržíte-li někomu dveře nebo pustíte-li někoho před sebe, nepoděkuje vám.

Ne, Ermitáž není „na hodinku“.

Nemějte svému protějšku za zlé, doporučil-li vám vzít si s sebou zimní bundu, rukavice a čepici, a vy v jedenadvaceti stupních na ostrém slunci nemáte co na sebe. Minulý týden opravdu sněžilo.

Malé lesklé desetikopějkové mince si v obchodech zpátky neberte. Obdobou našich pěti haléřů už nikdy nikde nezaplatíte a dát je žebrákovi je trapné.

Uvědomte si, že svou nedokonalou znalostí azbuky můžete mást lidi kolem sebe. Bezelstná otázka v restauraci „zeptej se prosímtě, co je v té omáčce tap-tap“ (čti „tar-tar“) udělá z vašeho protějšku pitomce, který přijel ze země bez tatarky a navíc se ptá na něco, co ani v jídelním lístku není.

Každý den zhruba mezi jednou a půl druhou v noci se otevírají mosty, aby pod nimi propluly lodě, a cesta z Vasilijevského ostrova do centra tak není možná. Otázka „a co taxík?“ je bezpředmětná. Taxíky přes otevřené mosty skáčou jen v Mafii. Zajímavé je, že ještě nikoho nenapadlo zavést v nočních hodinách letecký most.

Poznámka: Některé z výše zmíněných veselých příhod jsou přibarvené, zveličené, zdeformované, nebo se vůbec nestaly. Tímto prohlášením se bráním proti pozdějšímu nařčení, že „jsem blbej“ nebo „teď vypadám jako blbá“. Každý, kdo přijede do Petrohradu, něco z toho dělá…

Všichni tu umřeme ve špíně a smradu

Jednoho krásného petěrburského dne se všechny uklízečky z koleje č. 19 v Kapitánské ulici sebraly a odešly. Ten krásný den byl druhého dubna a od té doby se uklízečky nevrátily. A zřejmě jen tak nevrátí, soudě podle sdělení, vylepených na dveře každého z bytů, aby si jejich obyvatelé vynášeli své smetí sami (na dvě křídla o jedenácti poschodích a pěti bytech na každém poschodí tak připadlo sto deset sdělení v ruskojazyčném a anglickojazyčném provedení, čili zcela v souladu s ruskými zvyklostmi slušné plýtvání papírem, protože i bez sdělení by osazenstvo bytů po pár dnech pravděpodobně odhalilo nutnost vlastního nakládání s odpadem, možná kromě jednoho z bytů na našem patře, na jehož dveře, pod sdělení o vlastnoručním vynášení odpadu, kdosi přilepil papírek s anglickým nápisem „to se ještě uvidí“). Šeptanda tvrdí, že firma, která platí uklízečky, uklízečky neplatí a že univerzita, která platí firmu, která platí uklízečky, ale uklízečky neplatí, nechce uklízečky platit taky. Z našeho Alkrónu mezi kolejemi se tak během několika dnů pomalu stává studentský Chánov. Odpadkový koš v naší kuchyni se k překvapení většiny osazenstva našeho bytu začal plnit a ve chvíli, kdy se naplnil, přestal se sám od sebe vyprazdňovat (zajímavé je, že podle ohlasů z bytů s dámským osazenstvem jejich koše paní uklízečky nikdy nevynášely, zatímco odpadky z košů pánských bytů mizely téměř každodenně). Pravda, většinu obyvatel pětasedmdesátky to zaskočilo, ale jen na chvíli. Jako první nastalý problém rozetnul náš čínský kolega, který po několika neúspěšných pokusech navršit odpad do komínku vzal zbytky svého kuřete a vyklopil je vedle koše na zem, kteroužto praktiku rychle převzali oba Francouzi a Kanaďan, asi protože to je napůl Francouz taky. Jediného Švéda tento postup příliš nenadchnul, ale neřeknul nic, on totiž skoro nemluví. Po třech dnech, kdy pod nánosem mastnoty a zbytků jídla přestaly být rozeznatelné plotýnky na sporáku a člověk, který chtěl vařit, musel pánve a hrnce pokládat na černou plochu odhadem, zakoupil Švéd ze svého čisticí prostředek na kuchyňské povrchy, který mlčky postavil vedle plotny. Nezůstal jsem pozadu a rovněž ze svého jsem zakoupil šedesátilitrové pytle na odpadky, které jsem rovněž mlčky, leč výmluvně umístil vedle rostoucí odpadkové mohyly-památníku čínsko-francouzsko-kanadské spolupráce. Číňan, vida pytle, prohlásil, že jde o dobrý nápad, a mezitím, co pečlivě odkládal slupky od svých brambor na podlahu, smutně dodal, že je akorát škoda, že ty odpadky nikdo nevynese. Kanaďan zády k oknu pohlédl na svůj iPhone, konstatoval, že prší, a že když odpad rozdělíme na menší části a vyhodíme z okna, déšť ho spláchne a nikdo nic nepozná. Na závěr čtvrtého dne jsme se se Švédem, mlčky, rozhodli, že odpadky vyneseme. Dříve, když se odpad v kuchyni nahromadil i navzdory snahám uklízeček, stačilo dojít k výtahu, vyhledat nedalekou šachtu, odpadky do ní vetknout a vše s náležitým řinčením či žuchnutím (podle toho, co člověk do šachty vetknul) přistálo kdesi v nedozírné temnotě. K našemu překvapení ovšem na všech patrech kdosi kovové poklopy šachet přivařil k jejich rámu a spásná díra tak již není více dostupná. O patro pod námi někdo z jeho obyvatel zjistil to samé a rezignovaně zanechal odpadky ležet u zavařené šachty. O den později k nim někdo jiný přidal velký fixou vyvedený nápis „are you serious???“. To se nám dělat nechtělo a nezbývalo tedy, než se podle instrukcí vydat s odpadem výtahem do prvního patra (což v ruštině znamená přízemí). Veškerý odpad se provizorně shromažďuje v nevelké komůrce mezi výtahy a schodištěm, problémem ovšem zůstává to, že jej následně nikdo nepřemisťuje na jiné místo a komůrka je dostatečně nevelká na to, aby se po čtyřech dnech zaplnila do poloviny své výšky. Problémem č. 2 je pak to, že je ona místnost zároveň vyústěním požárního schodiště, takže v případě požáru teď máme dvě možnosti, tou první je seběhnout po schodech a hupsnout do hromady hnijících odpadků, tou druhou stále ještě zůstává slaňování po zdi s evakuačním lanem z krabice v naší kuchyni. Nemusím asi dodávat, že hromady odpadků, sebrané do dvou komůrek v přízemí z celkem sto deseti bytů, začínají plnit budovu poněkud nepříjemným odérem…

Paní uklízečky, vraťte se, my už budeme hodní…

Zpráva o plnění závazků a výsledcích první dvouměsíčky

V Leningradu dne 1. dubna 2014

Předně k uplynulému období, proč jsme se k evaluaci plnění závazků rozhodli využít dvouměsíčky: Pětiletka se pro účely hodnocení zahraničního studijního pobytu ukazuje jako nepraktická, neboť rozdělovat závazky týkající se zahraničního studia do pěti let může jen mimořádně vytrvalý student. Plánování letky se nejeví reálným z toho důvodu, že se jedná o období pro semestrální pobyty příliš dlouhé a v případě dvousemestrálního pobytu nedává možnost progresu ve chvíli, kdy se plnění závazků první letky ukáže jako nedostatečné. Plánovat měsíčky bylo pro dvojznačnost, která by snad zavdávala k nemístným žertům, raději vynecháno. Proto dvouměsíčky. Dvouměsíčky jsou navíc praktické i z toho hlediska, že dělí semestrální zahraniční studijní pobyt přibližně na dvě poloviny a co se nezdařilo v dvouměsíčce první, zajisté se zdaří v dvouměsíčce druhé.

Kuchyňský boj (neb se odehrává v kuchyni a nikoli ve třídě a nelze jej proto nazvat třídním) socialistické rýže a kapitalistického Kanaďana, pozorovaný v jednom z předchozích dílů, vyzněl v první dvouměsíčce jasně ve prospěch rýže. Během každého vaření drží jednotlivá zrna soudružsky při sobě a úspěšně podlamují imperialistův pokus zavést ve východním bloku západní styl přípravy pokrmů. Zdá se, že definitivně zmařila rýže Kanaďanovu ofenzivu v posledním březnovém týdnu, kdy přilnula ke dnu hrnce tak pevně, že se ji nepodařilo odstranit ani s nasazením chemických zbraní, a donutila příslušníka země javorového sirupu k ústupu, přeskupení sil a prozatímnímu využití jiných zdrojů, zejména brambor, na jejichž třídním uvědomění a morálce ještě bude potřeba zapracovat. Navrhuji, aby si z onoho neodlučitelného spojení pevně spečené rýže na dně hrnce vzaly příklad nejen země RVHP, ale i státy Varšavské smlouvy!

Za totální vítězství lze označit boj osazenstva kvartýry 75 s dalším americkým přivandrovaleckým imperialistickým roztahovačným vynálezem – teflonem. Za vydatné pomoci čínského soudruha a jeho ostré kovové špachtle se úspěšně daří odstranit nevzhledný černý teflon z povrchu většiny pánví, které tak odhalují své pravé lesklé zlatostříbrné srdce. Postup revolucionáře z Čínské lidové republiky zdárně převzali vyslanci Francie, Kanady i Švédska, pouze já, zpátečnický Čechoslovák, i nadále využívám při přípravě pokrmů středověkého dřevěného nástroje (ideologicky snad obhájitelného jako pozůstatek prvobytně pospolné společnosti) a sebekriticky tak přiznávám, že na konečné likvidaci teflonu nenesu žádnou zásluhu.

Diverzní akce vedení koleje zatím nemají na morálku posádky kvartýry 75 větší vliv, i když je potřeba přiznat, že neorganizované a nahodilé útoky vnáší do našich řad neklid a zmatek. Za úspěšný manévr protivníka lze označit bleskové odstranění židlí z kuchyně v brzkých ranních hodinách, které proběhlo v polovině minulého týdne. Náhlá nemožnost usadit se při přípravě pokrmů, při jídle, ani při běžném hovoru způsobila vlnu defétismu a poraženecké nálady i u těch silnějších z nás. Naštěstí byly židle zhruba po 48 hodinách vráceny s oficiálním odůvodněním, že se v kuchyni bytu 75 nacházely židle s odlišnými inventárními čísly a bylo proto nutné vyhledat židle s vhodným inventárním číslem a nesprávné židle vrátit do bytů jim příslušících.

Plnění osobních závazků autora zprávy zpráva nebude obšírněji zmiňovat. Závazek k zlepšení znalosti ruského jazyka je prozatím fiaskem a nedaří se jej plnit ani na sto deset procent. Infiltrace místního obyvatelstva za účelem získání klíčových informací o průmyslových kapacitách, zbrojení a taktice Zenitu na příští utkání proto zatím nebyla možná. Němečtí a japonští agenti v mé skupině vynalezli specifický jazyk, jenž se v některých rysech podobá jazyku ruskému, celkově je ale prakticky nesrozumitelný a pochopit základní myšlenky v něm vyjádřené lze jen s největšími obtížemi. Výjimkou z výše zmíněného jevu mezi mými kontakty se prozatím jeví pouze litevský agent, který hovoří obstojnou ruštinou, jeho myšlenky ale často nelze pochopit ani ve srozumitelném jazyce.

Druhý z osobních závazků – nabrat váhu – a to nikoli žraním, ale pravidelnou spartakiádní přípravou, se rovněž nedaří naplnit. I přes pravidelné návštěvy v centru fyzické kultury „Planeta Fitness“ zůstává hmotnost agenta na stejné úrovni, na které byla v době jeho příjezdu. Vyjádření renomovaného odborníka na danou problematiku z Prahy, že „to smrdí tim, že pálíš tuky a nabíráš svaly“ se nejeví pravděpodobným, protože to sice smrdí, ale tuky zůstávají tam, kde byly, a ani se nehnou.

A proto s úsměvem na líci a s nezměrným optimismem vstříc druhé dvouměsíčce!